Pověsti

Přes dvacet let svého života byla vytrvale těhotná. Porodila dvacet jedna dětí a třináct z nich umřelo. Proto nikdy neodložila smutek a občas chodila jak tělo bez duše.

María Manrique de Lara v mladším věku (internet)

Navíc se jí u nás moc nelíbilo. Čechy jí připadaly studené, barbarské a kacířské. Byla totiž Španělka. Katolička celou duší. Taky zrovna v tomhle směru probíhala v Českém království blbá doba. Ale vzala si jednoho z nejvýznamnějších českých šlechticů, tak se musela přizpůsobit.

Už její předlouhé jméno María Maximiliana Manrique de Lara Mendoza y Briceňo napovídá, že musela být vznešeného rodu. Byla. Proto si ji za dvorní dámu vybrala budoucí císařovna Marie, španělská infantka, manželka Maxmiliána II. Právě na španělském královském dvoře se María Maximiliana jednou setkala se svým osudem zdaleka - českým šlechticem Vratislavem II. z Pernštejna. Měl přídomek Nádherný, byl rytířem řádu Zlatého rouna (jako první z Čechů) a od jinošského věku společníkem budoucího císaře Maxmiliána II. A sjezdil s ním celou Evropu. Vypracoval se na zdatného diplomata a politika. Když s Maxmiliánem pobýval čtyři roky ve Španělsku na dvoře krále Filipa II., nenaučil se Vratislav jen španělsky. Našel si i nevěstu - právě onu šlechtičnu a dvorní dámu se vznešeným jménem. Vzali se ve Vidni roku 1555.

Pražské Jezulátko, jak se málokdy vidí. Zhruba tak vypadalo, když ho u sebe měla sv. Terezie z Ávily (internet)

María asi moc netušila, jak to bude v její nové domovině vypadat. Pro nás bylo tehdy Španělsko koncem světa a podobně tomu bylo asi i naopak. A proto Mariina maminka Isabel usoudila, že musí dceru nějak zabezpečit. Aby byla navždy ochráněna a střežena. A jelikož měla jednu velice zvláštní kamarádku, dostalo se jí rady a pomoci. Onou přítelkyní nebyl nikdo jiný, než budoucí svatá z Ávily - Terezie od Ježíše. A ta u sebe pořád nosila malou voskovou sošku Ježíška. Ochrannou. Když prý mystička Terezie slyšela, jak daleká a neznámá pouť Marii čeká, jezulátko jí věnovala. María si skutečně sošku vzala do Čech a léta se k ní modlila a věřila v její ochranu. Když pak vdávala svou dceru Polyxenu, dala jí malého Ježíška jako svatební dar. A jelikož tahle Polyxena byla po mamince velká katolička a podporovala hlavně řád bosých karmelitánů, jehož ženskou větev založila prapůvodní majitelka voskového jezulátka, věnovala sošku právě jim. A od té doby se pyšníme Pražským Jezulátkem v kostele Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici.

Zámek Litomyšl byl dar z lásky. Renesanční skvost nechal Vratislav zbudovat pro svou španělskou ženu (internet)

Ale zpět ke španělské šlechtičně Marii, teď už paní z Pernštejna. Dost u nás trpěla, protože si špatně zvykala na podnebí i na lidi. Měla ale milujícího a úspěšného manžela, ze kterého se dokonce stal nejvyšší kancléř českého království. Marii také vadily neustále probíhající třenice mezi katolíky a protestanty, jelikož ona byla katoličkou zapřisáhlou. Však i její manžel v mládí s husitstvím koketoval, ale nakonec se dal ke katolíkům a setrval u nich zřejmě i pod jejím vlivem.

Navíc byla Marie prakticky pořád v jiném stavu, ale taky ve smutku. Děti totiž často a brzo umíraly. Zoufalá matka už černé šaty ani neodkládala a chodila v nich až do smrti. A dokonce i po ní, jak uvidíme později...

Marie Maxmiliána, paní z Pernštejna (internet)

Marie porodila celkem dvacet jedna dětí, ale dospělosti se dožilo jen osm. Převažovaly dcery. Synové dva. Všichni s krásnými jmény: Jan, Maxmilián, Johanna, Alžběta/Isabel/Eliška' Františka, Polyxena, Bibiana a Elvíra.

Pernštejnové měli v Čechách a na Moravě rozsáhlé majetky, na kterých porůznu pobývali. Zprvu na zámku v Litomyšli, později na Plumlově u Prostějova (tato dvě místa jsou pro vyprávění hodně důležitá) nebo na Pernštejně. Převážně ale žili v Praze, v Pernštejnském paláci v dnešní Jiřské ulici na Hradčanech. Jejich domácnost byla nejvýznamnějším centrem španělské politiky a kultury ve střední Evropě - hned po španělském velvyslanectví u císařského dvora ve Vídni. U Pernštejnů se nedělala jen politika, ale také se pořádaly bály a jiné radovánky. Navíc byl Vratislav velký podporovatel umění a vědy, takže se žilo moderně i kulturně. Do knihoven se nakupovaly vzácné knihy a nové tisky, zámky se okrašlovaly obrazy a sochami největších mistrů, ale také se nákladně přestavovaly. Zakládaly se nové parky a vodní díla. Jenže Vratislav z Pernštejna neměl moc obchodního ducha, takže později přišly značné finanční problémy.

Ale o své děti se rodiče stihli dobře postarat. Jan se oženil se španělskou sestřenicí z rodu Manrique de Lara a udělal vojenskou kariéru. Maxmilián byl olomouckým kanovnikem. Johana si vzala aragonského šlechtice z rodů Gurrea a Borja (její tchyně byl pravnučkou papeže Alexandra VI., nechvalně proslaveného pod jménem Borgia) a Isabel provdali k Fürstenbergům. Elvíra se v Madridu stala vysoce postavenou jeptiškou, samozřejmě bosou karmelitánkou. A Bibiana a Františka byly nasměrovány do Itálie. První do rodu Gonzaga a druhá se přivdala ke knížatům Acquaviva z Caserty.

Polyxena z Pernštejna (internet)

Ze španělsko-českých pernštejnských dcer se nejvíce proslavila Polyxena. Poprvé ji provdali za Viléma z Rožmberka, bratra Petra Voka. Bylo to terno, obstarožní ženich byl totiž superbohatý. Podařilo se tak zamáznout ty nejhorší pernštejnovské dluhy. A když Polyxena ovdověla, za nějaký čas se slavila svatba druhá. Tentokrát s politicky vysoce angažovaným českým šlechticem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic. A jelikož kněžna Polyxena prožila dlouhý a naplněný život plný zvratů, zaslouží si vlastní vyprávění. Příště...

Obě Polyxeniny svatby se ale konaly už po smrti otce. Vratislav z Pernštejna zemřel náhle roku 1582, zrovna když se plavil po Dunaji do Lince. Jeho španělská manželka ho na Litomyšli přežila o více než dvacet. A po své smrti roku 1608 se zapojila do české tradice bílých paní.

Jenže ona si zachovala tradici španělskou. Chodí v černé. Pouze a jedině. Ne jako její mátožná kolegyně Adléta na Pernštejně, která se převléká, neboť radostné události narození zvěstuje v róbě bílé a zprávy o úmrtí v barvě smuteční.

Přízraku Marie Manrique de Lara se říká Černá paní a dodnes ho vídají bloumat po litomyšlském zámku, který dostala darem od svého manžela. Vždycky smutnou, protože kdysi tak ohlašovala smrt svých potomků. Předpověděla i vymření Pernštejnů po meči v roce 1631, kdy vzápětí po jejím zjevení zemřel švédskou rukou a zbrani její vnuk Vratislav Eusebius. Právě totiž probíhala Třicetiletá válka. Bylo mu jen něco málo přes třicet let.

Černá paní se objevuje i na Plumlově. Zoufale tam bloudí nádvořím a hledá kapli, kam se kdysi chodívala modlit za své zemřelé děti. A nenachází ji, protože ji už dávno zbořili...

Autor: Šárka Bayerová

V dávných dobách žil na Plumlově statný a sličný rytíř, kterému při narození sudičky přisoudily velkou válečnickou moc a nezranitelnost. Žádná zbraň mimo praku mu nemohla ublížit. V dospělosti byl oslavovaným válečníkem a jeho úspěchy mu vynesly slávu po celém kraji. Ale v manželství rytíř nebyl šťasten. Měl ženu hrdou a sobeckou, která svými výbuchy hněvu vnášela do jeho života neklid. Není tedy divu, že rytíř často unikal do podhradí, kde se mu volně dýchalo. Při jedné své vyjížďce spatřil v kovárně dívčinu sličnou a veselou, do které se na první pohled zamiloval a také ona tento cit opětovala. Je samozřejmé, že se o této lásce brzy dozvěděla rytířova žena a přísahala svému muži pomstu. Jak mu ale ublížit, když byl téměř nezranitelný? V té době se vrátil z vojny dívčin bratr, který byl vynikající prakéř. K tomu se rytířova žena vypravila s výzvou, aby ztrestal hanbu své sestry. Za několik dnů se rytíř díval z hradu směrem k vesnici a dívčin bratr, který byl ukrytý na úpatí skály, jej zasáhl kamenem ze svého praku přímo do čela. Rytíř padl mrtev k zemi. Když se dívka dozvěděla o jeho smrti, vyřkla kletbu nad hradem na skále. Podle ní se měl každý rok odtrhnout z hradu kámen, až by se celý hrad rozpadl v sutiny.

Při stavbě plumlovského zámku bylo potřeba hodně pracovních sil. Purkrabí, který měl na ně dohlížet, byl velmi nelidský a pomalu by z lidí sedřel kůži. Museli nosit do kopce na svých zádech těžké balvany, aby se podle pana purkrabího ušetřili koně a i jiné krutosti si na poddané vymýšlel. Proto také spousta lidí při stavbě vyčerpáním zemřela. Není tedy divu, že purkrabí byl proklínán a bylo mu přáno, aby nikdy nedošel pokoje. Když purkrabí zemřel, začaly se dít divné věci. Na silnici k zámku se zjevoval povoz, tažený ohnivými oři. Projížděl i jinými silnicemi okresu. Lidé jej vídali i na Drahansku a kdo ho viděl , tvrdil, že v kočáře seděl pan purkrabí a spěchal na kontrolu stavby zámku. Protože zámek nebyl nikdy dostavěn podle původního záměru, je možné, že kočár s purkrabím potkáte na svých cestách i dnes.

Paní plumlovského hradu velice milovala ruční práce a která služebná byla pilná v ručních pracích, ta měla zajištěnu dobrou službu. Ta co neuměla plést a vyšívat, dostávala nejhorší práce a brzo odcházela z hradu. Paní byla velice pyšná na svou zručnost a proto se jí dotklo, když jí manžel řekl, že viděl v kovárně výšivku, jakou by ani ona nesvedla. Rozhodla se tedy, že kovářovu dceru vyzkouší. Pozvala ji k sobě na hrad a tam musela být dívka tři dny zavřená v komůrce a vyšívat. Nejprve šátek, potom fěrtošek a nakonec si paní vymyslela , aby vyšila stuhu, kterou by mohla omotat celý hrad. To děvče samozřejmě nemohlo dokázat a když se na ni paní rozkřikla, že je líná, dívka se vyčerpáním rozplakala a rozhodla se, že ukončí svůj život. Dřív než se oběsila na stuze, kterou měla vyšívat, proklela paní, aby zkameněla a nedošla klidu dřív, než se plumlovský hrad rozpadne na kámen.

Paní brzy na kletbu zapomněla. Ráda sedávala na srázu nad rybníkem a bavila se ručními pracemi. Při pletení se jednou stalo, že jí klubíčko vlny spadlo až dolů k rybníku. Nablízku nebyl nikdo, kdo by jí ho podal a paní se nechtělo pro ně dojít. Pomyslela na to, jak by bylo krásné, kdyby se objevil rytíř a klubko jí podal. Nestačila ani domyslet a už se před ní ukláněl neznámý rytíř. S úklonou jí podal klubíčko a zmizel. Sotva se však paní klubka dotkla, zkameněla.

Dodnes je před zámkem, na srázu nad rybníkem, kámen, připomínající sedící ženu.

Podle pověstí byl prapředkem rodu jistý zápasník, jménem Saul. Přestože byl menší postavy, dokázal se postavit i velikému protivníku. Jednou svého soupeře při zápase před panovníkem strhl oratným chvatem na zem, pak mu jedním škubnutím utrhl knír a nabodl ho na šíp. Pak jej podal panovníkovi, který souboji přihlížel. Král Saula povýšil do šlechtického stavu a do znaku mu udělil tento šíp s knírem a nazval ho odřivousem. Ve skutečnosti se však jedná o zavinutou střelu - šíp omotaný kusem látky namočeným smolou na zapálení.

Druhá pověst o původu pánů z Kravař je méně úctivá a spíše pravdivější. Jejich dávný předek prý byl pouhý pasák krav. Jednou prý pasák zachránil dceru knížete před hrozným medvědem, a z vděčnosti pasáka povýšil otec na rytíře od krav, pána Kravaře.

Rod z Kravař pocházel z Opavska a postupně získal nejen Plumlov, ale i obrovské majetky po celé Moravě.

zdroj: IvoR 08/2006 Podle knihy Tajnosti Moravských hradů a zámků 1.díl-J.Bauer2004