Historie

Hrad

Hrad Plumlov byl vybudován pravděpodobně počátkem 2. poloviny 13. století , v době kolonizačního úsilí krále Přemysla Otakara II. , na skalnatém kopci nad říčkou Hloučelou, na samém úpatí Drahanské vrchoviny. Pravděpodobně byl zeměpanským majetkem a sloužil k ochraně kolonizované oblasti, což by ukazovalo, že jeho zakladatelem je sám král Přemysl Otakar II. Na druhou stranu podle posledních výzkumů nelze vyloučit ani, že jeho zakladatelem je levoboček krále Přemysla Otakara II, Opavský vévoda Mikuláš I., který jej držel na přelomu 13. - 14. století.

V roce 1311 král Jan Lucemburský kupuje od Mikuláše I. hrad a panství Plumlov za 1800 kop grošů a je jeho držitelem až do roku 1322, kdy ho za 2 200 kop grošů přenechává Vokovi I. z Kravař, který jej drží až do roku 1328, kdy umírá jako jeden z nejbohatších moravských velmožů. Plumlov po něm zdědil jeho vnuk Jindřich I. z Kravař, který se trvale usadil na plumlovském hradě a přijal přídomek "z Plumlova". Po jeho smrti v roce 1344, dle rodinných úmluv mezi Kravaři a Rožmberky dědil Plumlov Petr I. z Rožmberka. Poněvadž panství bylo příliš vzdáleno, daroval ho svému sestřenci Beneši II. z Kravař, bratrovi zemřelého Jindřicha I, v roce 1347 .Tento se snažil rozšířit panství a pokračoval v dobré hospodářské politice svého děda až do své smrti v roce 1375. S růstem panství rostl samozřejmě i význam hradu, který dědí a zakládá plumlovskou linii Kravařů, Benešův mladši syn Petr I. obratně rozhojnil již tak značný rodový majetek a vybudoval si v zemi významné politické postavení. V období bojů mezi moravskými Lucemburky podporoval vojensky i finančně markraběte Jošta, což mu vyneslo řadu statků Joštových odpůrců. Od roku 1406 byl olomouckým nejvyšším komorníkem. Na plumlovském panství věnoval zvláštní péči městu Prostějovu, které Kravařové získali dvěma koupěmi v letech 1374 - 1390. Petr zemřel v roce 1411 a byl pochován v prostějovském augustiánském klášteře, který založil. Po jeho smrti drželi synové Jindřich III. a Beneš V. otcovské statky společně.

Beneš V. z Kravař , ale umírá v roce 1417 a jediným držitelem zůstává Jindřich III. Na rozdíl od většiny příslušníků rodu pánů z Kravař, kteří se hlásili ke straně podobojí, patřil Jindřich III. ke stoupencům krále Zikmunda Lucemburského. V roce 1420 byl ustanoven zemským hejtmanem a zúčastnil se v čele moravské šlechty po Zikmundově boku bitvy pod Vyšehradem 1. listopadu 1420, v níž byl smrtelně zraněn a zanedlouho skonal. Byl pochován v kravařské rodinné hrobce v Prostějově vedle svého otce. Jindřichem III. vymřela plumlovská linie Kravařů a panství zdědili Kravařové strážničtí, kteří patřili k husitské straně a sídlili na Strážnici.

Dalším majitelem se stává Petr II. strážnický, který byl moravským hejtmanem v letech 1417 - 1420 a 1422 - 1424. Držel panství až do své smrti v roce 1434. Po něm nastupuje poslední mužský potomek rodu Jiří z Kravař a jeho úmrtím v roce 1466 vymírají Kravařové po meči a rozsáhlý rodový majetek je rozdělen mezi Jiřího čtyři dcery.

Plumlovské panství připadlo Johance, provdané za Heralta z Kunštátu. Ani z tohoto manželství nebyli mužští dědicové, pouze dcera Lidmila, která se v roce 1491 provdala za Vratislava z Pernštejna, zemského hejtmana z let 1494 - 1496 a olomouckého nejvyššího komorníka. V roce 1494 umírá Heralt z Kunštátu, který začal na plumlovském panství budovat rybníky a zavádět nový systém hospodaření. Jeden z rybníků byl založený na říčce Hloučele přímo pod plumlovským hradem. V roce 1495 umírá Johanka z Kravař a hrad se na sto let dostává do rukou Pernštejnů.

Ale už v roce 1496 umírá jak Lidmila z Kunštátu, tak zanedlouho po ní Vratislav z Pernštejna a panství přechází do držení jeho bratra Viléma , nejvyššího hofmistra Království Českého a to až do jeho smrti v roce 1521.

V 16. století měnily okolí hradu hospodářské stavby Pernštejnů, které postupně spojily hrad s městečkem Plumlovem. Kolem příjezdové cesty k objektu vyrostl hospodářský dvůr, pivovar, sladovna, ovčíny a sýpky. Samotný hrad pernštejnské údobí stavebně poznamenalo renesančními úpravami interiérů , které nechal v roce 1507 provést Vilém z Pernštejna a od této doby je hrad označován jako zámek. Přes tyto úpravy nevyhovoval gotický plumlovský hrad renesančnímu vkusu a poněvadž nadto nepatřil k tradičním rodovým sídlům, byl pány z Pernštejna málo navštěvován.













Když se ujmul panství Jan z Pernštejna, moravský zemský hejtman z let 1515 - 1519, 1526 -1528 a 1530, stal se plumlovský hrad pouze správním centrem panství, obývaným hradním hejtmanem a panskými úředníky. V letech 1522 -1526 postavil Jan z Pernštejna renesanční zámek v Prostějově. Jediným z Pernštejnů, který si Plumlov oblíbil byl Janův nejmladší syn Vojtěch. Zdědil plumlovské panství spolu s jinými statky po otcově smrti v roce 1548 a zdržoval se většinou na Plumlově nebo v Prostějově. Zde rozvíjel reformní náboženské snahy, které vyústily v myšlenku založit novou církev, v jejímž čele by stál prostějovský farář nebo on sám, a proto pronásledoval ostatní náboženská hnutí, zejména České bratry.

Když Vojtěch z Pernštejna v roce 1561 na Plumlově zemřel, přešlo panství do rukou jeho bratra Vratislava , nejvyššío kancléře království českého a nositele řádu Zlatého rouna. Vratislavova manželka Marie Manrigue de Lara , přísná katolička španělského původu, pobývala občas na tichém plumlovském hradě, kde ji navštěvoval její zpovědník a krajan Hurtado Peréz , rektor olomoucké jezuitské koleje.

Konec pernštejnského panství nebyl slavný : nádherymilovný státník Vratislav rodový majetek značně zadlužil a tak po jeho smrti v roce 1582 byl nový majitel Jan z Pernštejna nucen majetek rozprodávat. Když plumlovský hrad 6. června 1586 vyhořel, neměl už majitel dostatek finančních prostředků na jeho opravu. Požár zničil celý vnitřek hradu, z něhož zbyly jen holé stěny. Oheň zasáhl také přilehlé hospodářaké objekty a větší část městečka.

Hrad se dočkal opravy až po roce 1599, kdy zadlužené plumlovské panství koupil od věřitelů už mrtvého Jana z Pernštejna, který padl v roce 1597 v císařských službách u Rábu v bojích proti Turkům, obratný politik Karel z Lichtenštejna. Ten dal bezprostředně po koupi opravit hradní kapli a v roce 1606 přikročil k celkové opravě hradu, kterou prováděl italský stavitel Viati. Pro hradního hejtmnana a úředníky byla postavena v severozápadní části hradeb nová správní budova, aby upravený hradní palác mohl sloužit pouze panstvu. Hrubou stavbu rekonstrukce vcelku nezměnila, pouze staré poškozené zdivo bylo strženo a nahrazeno novým. Úprava se však výrazněji dotkla interiérů a hlavně vnitřního nádvoří, kam dal Viati přistavět renesanční arkády. Když byla úprava hradu v roce 1613 dokončena, přistoupil Karel z Lichtenštejna k budování nové kamenné hradby s baštami, která v podobě čtverce obklopovala vnější hradní nádvoří a byla obehnána příkopem. Byla postavena nová brána a nový padací most. Jak dodnes hlásá kamenná deska umístěná nad branou, bylo nové opevnění, které dalo Plumlovu charakter renesanční pevnosti, dokončeno v roce 1618, na začátku třicetileté války.

Karel z Lichtenštejna byl v letech 1604 - 1607 moravským zemským hejtmanem, v roce 1608 byl povýšen na knížete, v roce 1614 mu bylo darováno knížectví opavské , je místodržícím v Čechách po porážce stavovského povstání od roku 1620. Je členem mincovního konsorcia, které vydává " kiprové mince" v letech 1622 - 1623 a v roce 1623 získává vévodství krnovské. Umírá v roce 1627 a majitelem se stává jeho syn Karel Eusebius z Lichtenštejna.

Během třicetileté války prošla pevnost dvěma zatěžkávacími zkouškami a v žádné z nich neobstála. Poprvé to bylo záhy po vypuknutí stavovského povstání v roce 1619, kdy se Karel z Lichtenštejnu definitivně přiklonil k císaři Ferdinandu II. Tehdy velitel olomoucké stavovské posádky Puchheim zaútočil se svými vojáky na plumlovský hrad, aby se zmocnil zbraní a munice, které tu byly uloženy. Podařilo se mu celkem hladce Plumlov obsadit. Vojáci pak hrad vyplenili a z části zničili opevnění. Nalezené zbraně a munice byly odvezeny do Olomouce. Druhou zkoušku podstoupil plumlovský hrad koncem třicetileté války za tažení švédského generála Torstensona. Švédové přitáhli k Plumlovu 23.června 1643, pod vedením velitele Wrangela a začali z kostelního návrší ostřelovat hrad. Osmdesátičlenná hradní posádka, vyzbrojená 17 děly se již druhého dne oblehatelům vzdala. Švédům padla do rukou vydatná kořist, neboť na hradě si ukryli cenné věci okolní šlechtici, duchovní ústavy i plumlovští poddaní. Švédové odtáhli po pěti týdnech, před tím však pobořili hradby, hrad vydrancovali a zapálili. Zároveň zpustošili i městečko Plumlov. Události dodnes připomíná dělová koule vsazená do hřbitovní zdi a soudobá deska s českým nápisem.

Po skončení třicetileté války byly na zpustošeném hradě provedeny jen nejnutnější opravy, aby mohl sloužit jako obydlí pro purkrabího a ostatní úředníky. Vnuk Karla z Lichtenštejna, Jan Adam Ondřej z Lichtenštejnu, se sice kolem roku 1680 zabýval myšlenkou na jeho renovaci, dal se však nakonec svým otcem Karlem Eusebiem přesvědčit, že má v Plumlově postavit nový zámek, a tak v průběhu 18. století hrad už jen živořil. Sloužil jako hospodářský objekt a na jeho údržbu byly věnovány pouze nejnezbytnější prostředky.

Za válek, které vedla v 18.století Marie Terezie, obsadili městečko Plumlov několikrát Prusové, není však známo, do jaké míry byl postižen hrad. Je pravděpodobné, že tehdy došlo k poslednímu pokusu obnovit pevnostní charakter objektu, neboť na obraze Plumlova z druhé poloviny 18.století je před hradní branou namalován ravelin, trojúhelníková vysunutá obranná hradba, která se ještě nevyskytuje na Delsenbachových rytinách z roku 1718.

V lednu 1801 ničivě zasáhla hradu budovu vichřice, která poškodila i sousední zámek. Kníže Alois z Lichtenštejna nechtěl opravovat dva objekty a na doporučení plumlovských úředníků rozhodl hrad zbořit. Demoliční práce provedli v letech 1801 - 1805 s pomocí plumlovských občanů dva podnikatelé z okolí za hodnotu získaného stavebního materiálu.

Z plumlovského hradu dnes zbývá kromě části obranné věže pouze skalnaté návrší uprostřed zámeckého nádvoří s nepatrnými zbytky zdiva, sklepů, zaklenuté hradní studny a zbytků válcovité útočištné věže ( tzv. bergfritu ), kde probíhá archeologický výzkum prostějovského muzea.

Zámek

Multiple Image #1. It can support html.

Plumlovský zámek byl postaven v letech 1680 - 1690 Janem Adamem z Lichtenštejna v pořadí třetím majitelem plumlovského panství. Důvodem této stavby byla absence rezidence, odpovídající jejich bohatství a společenskému postavení. Nástupci Karla z Lichtenštejna, knížeti Karlu Eusebiovi, to příliš nevadilo, neboť se trvale zdržoval ve Valticích, ale jeho syn, podnikavý Jan Adam, se začal zabývat myšlenkou na opravu a přestavbu plumlovského hradu.

Karel Eusebius, který se dlouhá léta zajímal o architekturu, nejprve navrhoval přístavbu třetího patra hradu, ale později změnil názor a navrhl synovi stavbu nového, velkého, čtyřkřídlého zámku podle vlastního projektu. Ve svých architektonických názorech byl silně ovlivněn renesancí, zejména italským stavitelem Vignolou. Plumlovský zámek mel být podle původní projektantovy představy čtyřkřídlou stavbou v podobě čtverce s dvěma radami pokojů ve všech křídlech. Budova měla mít tři patra s bohatou fasádou, zdobenou z vnitřní i vnější strany po celé výšce volnými monolitickými sloupy, jejichž každá vrstva měla být podle klasických renesančních pravidel jiná. Stavbu zámku prováděli z převážné části němečtí řemeslníci z Olomouce, na jejichž práci dohlížel knížecí zednický mistr Ondřej Klos, povolaný z Valtic. Hrubá stavba zámecké budovy byla svěřena zednickému mistru Melcherovi z Olomouce, zhotovení sloupů nádvorní fasády a ostění oken a dveří olomouckému kameníku Václavu Schüllerovi. Na stavbě pracovali hlavně robotníci z plumlovského panství a severomoravských lichtenštejnských dominií. Pískovec pro výzdobu fasády se dovážel z lichtenštejnských lomů ze Svojanova.

Multiple Image #1. It can support html.

V letech 1680 - 1681 dohlížel osobně na stavbu kníže Jan Adam. Trávil na Plumlově své líbánky, neboť se v únoru 1681 oženil s Ermundou, dcerou knížete Ferdinanda z Ditrichštejna. Dostal se však záhy do sporu se svým otcem Karlem Eusebiem, protože při realizaci stavby nedodržoval přesně jeho plány a dával přednost úspornějším řešením.

Místo dvou řad pokojů nechal vybudovat pouze jednu řadu, obrácenou k jihu a spojenou dlouhou chodbou, situovanou na severní straně. Zavrhl také otcův návrh vyzdobit sloupovím i vnější fasádu obrácenou k rybníku. Již v druhém roce stavby byl svojanovský pískovec nahrazován místy na fasádě cihlovým zdivem a štukou. Starý kníže, který snil o tom, že postaví nejnádhernější stavbu na Moravě, byl těmito změnami roztrpčen stejně jako nevhodností místa, na němž stavba vyrůstala. Doporučoval synovi, aby stavbu přerušil a začal znovu na protějším kostelním návrší. Mladý Jan Adam nakonec v důsledku nedorozumění s otcem opustil koncem léta 1681 se svou manželkou Plumlov a přenechal dohled nad stavbou plumlovskému hejtmanovi.

Multiple Image #1. It can support html.

Počátkem roku 1684, když stavba dospěla už do posledního patra, zemřel její projektant Karel Eusebius z Lichtenštejna. Tím zájem o její pokračování opadl a kníže Jan Adam jí dal v polovině roku zastavit. V příštím roce byly stavební práce sice obnoveny, pokračovaly však pomalu, hlavně pro nedostatek pracovních sil. Tehdy už bylo jasné, že z původní projektantovy představy zůstane jen torzo, neboť realizace celého projektu by si vyžádala finanční náklad neúnosný i pro bohaté Lichtenštejny. V roce 1685 se stavba zastřešila a začalo se s vnitřními úpravami. Ty prováděli opět němečtí mistři z Olomouce, pouze dveře vyrobil brněnský mistr Hanuš Michl. Štuková výzdoba sálu, pokojů a chodeb byla svěřena štukatérovi italského původu Janu Baptistovi Brentanimu, usazenému v Olomouci, který s pomocníky pracoval už na hlavicích sloupu a vlysech zámecké fasády. Jednodušší štuková výzdoba schodiště byla přenechána plumlovskému zedníkovi Janu Pavlasovi. Štuková výzdoba sálu je umělecky nejcennější částí zámeckých interiérů a byla dokončena v roce 1686. Při závěrečných pracích se také uplatnil knížecí štukatér z Valtic. Koncem roku 1686 zbývala už jen malířská výzdoba stropu v prvním a druhém patře, kterou počátkem roku 1687 zadal kníže vídeňskému malíři Jiřímu Greinerovi. Jako náměty pro obrazy byly vybrány antické motivy podle Vergiliovy Aeneidy. Greiner pracoval na plumlovském zámku celý rok a namaloval tu celkem 7 nástropních fresek, 4 v prvním a 3 ve druhém patře. Malby mají dosti těžkopádnou kompozici a umělecky nedosahují kvality štukových rámu. V následujících letech pomalu končily malířské a natěračské práce, avšak v roce 1690 byly definitivně přerušeny.

Zámek zůstal neobydlen a nebyl ani vybaven žádným nábytkem. Teprve v roce 1692, když se kníže Jan Adam konečně odhodlal shlédnout dokončenou stavbu, byly narychlo zařízeny 4 pokoje, ve kterých pak Lichtenštejnové při svých řídkých a krátkých návštěvách panství přespávali. V mezipatrech sídlili panští úředníci a nejvyšší patro, namnoze ještě bez oken a dveří zůstalo nedokončeno.

Multiple Image #1. It can support html.

V 18. století stavěla vrchnost pro rostoucí správní potřeby panství raději na místě opevnění, kterým plumlovský hrad kdysi obehnal Karel z Lichtenštejna, další přízemní správní budovy, obklopující zámecké nádvoří v podobě tzv. nízkého zámku. Když zámek v roce 1801 poškodila vichřice, při níž byla rozbita břidlicová střecha a povaleny některé sloupy fasády, uvažoval tehdejší majitel panství kníže Alois z Lichtenštejna dokonce o jeho zboření. Na doporučení plumlovských úředníků však dal strhnout pouze starý hrad, na zámecké budově byly provedeny nutné úpravy a z jednoho pokoje ve druhém patře se stala kaple, do které byl přenesen barokní mobiliář ze zbořené hradní kaple. Po roce 1850 bylo celé jedno podlaží zámku pronajato plumlovskému okresnímu soudu a bernímu úřadu. Ostatní obyvatelná podlaží sloužila jako byty úředníků. V letech 1867 - 1869 byla restaurována fasáda , z níž začaly v kusech odpadávat štukové ozdoby. V rámci první pozemkové reformy byl celý plumlovský lichtenštejnský majetek v roce 1931 zabrán a zámek přešel do vlastnictví státního pozemkového úřadu. Později jej získala správa státních vojenských lesu, která ho vlastnila až do roku 1965.

Stav zámku, opravovaného naposledy roku 1907, nebyl uspokojivý, a proto jej Vojenské lesy, n.p. , Plumlov, v letech 1964 - 1965 opravily, stáhly celou stavbu ocelovými lany a zpevnily nejvíce poškozené zdi.

Zámek má ve své konečné podobě neobvyklý vzhled, neboť jeho rozměry byly voleny se zřetelem k projektované čtyřkřídlé stavbě. Budova má celkem 6 nadzemních podlaží s dvěma patry a třemi mezipatry. Jednotlivá podlaží jsou spojována hlavním schodištěm na západní straně a točitými schody pro služebnictvo na východní straně zámku. Nádvorní fasáda spojuje vždy patro a mezipatro jednou radou volných sloupu, ukončených složitými hlavicemi, v přízemí toskánskými, ve středním patře jónskými a v nejvyšším patře kompozitními. Jednotlivá patra jsou oddělena římsami, pod kterými probíhají po celé délce budovy štukové vlysy. Okna hlavních pater jsou zdobena podokenními kuželovými balustrádami.

Multiple Image #1. It can support html.

Od roku 1966 spravovalo zámek krajské středisko Státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. V roce 1987 se majitelem zámku stává Muzeum Prostějovska a v roce 1994 přechází do majetku Obce Plumlov, která na něm ihned zahájila nejnutnější opravy. Tyto byly ve větším měřítku zahájeny v roce 1996 a financovány byly z prostředků Ministerstva kultury ČR, v rámci programu " Záchrana architektonického bohatství " a částečného přispění města Plumlov z vlastních finančních prostředků. Do roku 2001 byla opravena střešní část zámku, vyměněny byly prohnilé krovy, trámy a laťoví. Na střeše byla vyměněna stará krytina za novou. Bylo provedeno statické zajištění zámku pomocí lan - zámek byl stáhnut lanovým systémem. Dosavadní stažení zámku lany již nebylo funkční, protože lana byla již popraskaná vinou nezakonzervování a nekvalitního provedení v letech 1964 - 65. Oba štíty zámku byly okopány a znovu zaomítány. Byly také provedeny nutné zednické práce uvnitř budovy, související se statickým zajištěním zámku. Dřevěné schody hlavního schodiště zámku byly odborně ošetřeny proti výskytu dřevomorky a škůdců. Kolaudace statických prací proběhla 18.12.2001. Další práce v roce 2001 byly zaměřeny na přízemní část budovy vysokého zámku. Byly vybourány příčné zdi, které rozdělovaly původní sály na malé místnosti, které v minulosti sloužily jako byty knížecích úředníků, po roce 1860 jako byt žalářníka patřícího k okresnímu soudu na Plumlově. V sálech byla odstraněna stará a nerovná omítka a byla nahrazena novou. V této části zámku byla dále zazděna nová okna, vrata a dveře. Bylo rovněž opraveno a zpřístupněno dvoupatrové sklepení pod vysokým zámkem, které prakticky nikdy nebylo zpřístupněno veřejnosti. KZ Plumlov zde pořádá zajímavé kulturní akce.

Video animace zámku.

Město

Multiple Image #1. It can support html.

Městečko Plumlov je položeno v kopcovitém terénu na rozhraní Drahanské vrchoviny a Hané v nadmořské výšce 290 až 340 m/m. Je střediskem rekreační oblasti "Plumlovská přehrada", vzdálené 8 km západně od okresního města Prostějova a žije v něm 2 300 stálých obyvatel. Plumlov se skládá ze 4 místních částí ( Plumlov, Soběsuky, Žárovice, Hamry ).

Historie městečka , jehož původ spadá do konce 13. století je hlavně spjata s panstvím šlechtických rodů a to pánů z Kravař, Pernštejna a Lichtenštejna.

První osídlení vzniklo v podhradí hradu, který byl vybudován kolem roku 1270 v době kolonizačního úsilí krále Přemysla Otakara II. Držitelem hradu byl nemanželský syn Přemysla Otakara II. a Anežky z Kueringu , Mikuláš, vévoda Opavský. Další kdo významě zasáhl do historie Plumlova byl rod pánů z Kravař. Už při prodeji panství Janem Lucemburským v roce 1322 Vokovi z Kravař je první zmínka o existujicím podhradí. Další zmínka je z 23. února 1347, kdy majitel panství Petr z Rožmberka, který dědil po Jindřichovi I. z Kravař, předává panství Benešovi II. z Kravař za následujících podmínek :

1. Bude-li míti pan Beneš mužských potomků, zůstanou statky u nich.

2. Kdyby měl jen ženských potomků, odvede se polovina peněz stržených za statky dědicům páně Petrovýrn

3. Kdyby pan Beneš dědiců nezanechal, připadne celý majetek po jeho smrti dědicům Petrovým

4. Pan Beneš nesmí statků ani zastaviti, ani prodati, ani darovati.

Multiple Image #1. It can support html.

Touto smlouvou se Plumlov opět dostává do držení pánů z Kravař. Někdy v rozmezí let 1348 - 1384 je Plumlov povýšen na městečko. I když nelze vyloučit už rok 1348 a důvodem mohlo být, že byl navrácen pod správu Kravařů, anebo narození mužského dědice, což by ve svém důsledku znamenalo další držení rodem. Ale první písemná zmínka o Plumlově jako městečku je až z roku 1384, kdy pan Petr I. z Kravař prodává hrad a městečko Plumlov Erhartovi z Kunštátu, který byl zapsán do zemských desek. Protože však kupec na statek nenastoupil, zůstal nadále majetkem páně Petrovým.

Za pánů z Pernštejna nastal hospodářský rozmach městečka, který trval až do konce 16. stoleti. V roce 1555 byl postaven kostel " Nejsvětější trojice". Roku 1586 při požáru vyhořela část městečka a k roku 1590 se vztahuje první zmínka o pivovaru na Plumlově.

Dále, kdo významně zasáhl do dějin městečka, byl rod pánů z Lichtenštejna, at' už přes tři sta let trvajícím držením panství, tak monumentální stavbou zámku nad Podhradským rybníkem. Zámek podle plánů Karla Eusebia z Lichtenštejna postavil jeho syn Jan Adam Ondřej z Lichtenštejnu, který je ještě zajímavý tím, že zakoupil dvě panství, z nichž posléze vzniklo Lichtenštejnské knížectví.

Multiple Image #1. It can support html.

Ze začátku 17. století je známé nejstarší vyobrazení pečeti městečka, a to z roku 1602. V letech 1619 a 1643 utrpělo městečko škody při dobývání hradu at' už stavovským nebo švédským vojskem. Od roku 1697 je umístěna na hřbitovní zdi kostela pamětní deska na švédský útok. Nejstarší zmínka o škole na Plumlově je už z roku 1632.

V Plumlově jsou umístěny 4 historické sochy. Nejstarší z nich je svatý Jan Nepomucký z roku 1706. Socha svatého Petra z Alcantery je nedatována, socha svatého Floriána je z roku 1749 a socha svatého Antonína je z roku 1786.

V letech 1741 - 1772 byl Plumlov třikrát vypleněn od Prusů a v roce 1763 v městečku hořelo. Roku 1772 se staví na náměstí nová škola. V roce 1804 byl přemístěn větrný mlýn, který stával u kostela. V letech 1811 - 1814 se v městečku vyrábí jeden z prvních řepných cukrů na Moravě. Při požáru části městečka v roce 1828 je zcela zničena škola a je velmi poškozen kostel. Proto se v roce 1829 začíná stavět nová škola a to u kostela. V roce 1846 je Plumlovu uděleno právo tří výročních trhů a to v úterý před ostatky, v úterý po Božím těle a v poslední úterý v září. Toto právo bylo ještě v roce 1893 rozšířeno udělením práva týdenních trhů.

V roce 1849 je zřízen okresní soud, berní úřad a další potřebné instituce a městys Plumlov se stává sídlem soudního okresu a tento přetrvává až do roku 1949 . Po zrušení okresu při územní reorganizaci Plumlov přichází i o statut městyse. V roce 1870 se ustaluje název obce na Plumlov.

Od konce 19. století jsou zakládány různé spolky. V roce 1869 je zřízena občanská záložna, roku 1879 sbor dobrovolných hasičů, 1883 společenstvo řemeslných živnostníků, 1903 je založen sokol , 1906 okrašlovací spolek, v roce 1920 legionářská jednota, 1924 orel a v roce 1932 sportovní klub. Dále se bud' ruší nebo zakládají výrobně prospěšné a služby konající podniky. V letech 1865 - 1868 se ruší parní pila a staví se vodní. V roce 1896 je zrušen provoz panského mlýna. Roku 1898 se v Plumlově zřizuje telegraf. Pivovar a palírna ukončují svou činnost v roce 1900 a elektrárna zahajuje v roce 1920 provoz v bývalém mlýně .

Multiple Image #1. It can support html.

Z kulturních a veřejnosti prospěšných akcí stojí za zmínku vybudování parku s památníkem Svatopluka Čecha z roku 1910.

V roce 1913 je povolena měšťanská škola a v letech 1914 - 1915 se staví nová školní budova. Roku 1929 se zřizuje v Plumlově krejčovská škola. Od roku 1928 je vybudováno koupaliště v Borkách. V roce 1930 je vybudován vodovod, budova kina a překládá se státní silnice od Prostějova.

Z kulturních osobností se v Plumlově narodili : v roce 1854 spisovatelka a autorka her pro děti Vojtěška Baldesatri Plumlovská, roku 1863 spisovatel Vojtěch Vitásek, roku 1872 naivní spisovatel Václav Svoboda Plumlovský a roku 1875 profesor František Hýbl.

Co se týče dalších aktivit můžeme jmenovat vybudování nového hřbitova v roce 1950 a následné zrušení starého hřbitova. V roce 1965 je vybudován autokempink "Žralok" pro 700 osob. Roku 1967 byla vybudována samoobsluha na Tyršově náměstí. V roce 1968 byl vybudován vodovod od Kněží hory, který posílil stávající řád, jenž už kapacitně nepostačoval. V letech 1971 - 1973 probíhala stavba základní umělecké školy, 1976 - 1977 byla vybudována přístavba základní školy, 1976 - 1982 se staví mateřská škola za zdravotním střediskem. Od roku 1986 se buduje nové nákupní středisko, které bylo dokončeno v roce 1990. Je vybudováno zdravotní středisko a dáno do provozu v roce 1987. V roce 1989 je otevřena nová prodejna v Lesnické ulici, která byla stavěna v akci Z.

V letech 1993 - 1994 byla provedena dostavba školní budovy základní školy. Roku 1994 je provedena přístavba výtvarného oboru základní umělecké školy. Po převzetí zámku v roce 1994 do vlastnictví obce a jeho zpřístupnění v roce následujícím je v roce 1996 zahájena jeho oprava. V letech 1993 - 1997 byla provedena plynofikace obce. Zdravotní středisko je v roce 1997 převedeno do vlastnictví obce a také část bytového fondu vojenských lesů. Roku 1997 je prodána pila vojenských lesů do soukromého vlastnictví . V tomto roce je zrušen domov pro děti předškolního věku, který byl vybudován v padesátých letech. V letech 1997 - 1998 jsou vybudovány komplexně telekomunikační sítě v obci.

Jak je vidět, městečko se stále zvelebuje a také se rozšiřují služby pro obyvatele. Stále je ještě co zlepšit, opravit, vybudovat, aby celkový stav odpovídal nejen statutu města a potřebám svých obyvatel, ale i potřebám turistického ruchu, rekreační oblasti a středisku okolních obcí.

V datech

1273

první zmínka o plumlovském hradu

1273 - 1311

Mikuláš I. Opavský

1310

první písemná zmínka o plumlovském hradu

1311 - 1322

Jan Lucemburský

1322

panství získávají Kravařové ( panství kupuje Vok I. z Kravař )

1322

první zmínka o podhradí (vsi) Plumlov

1322 - 1328

Vok I. z Kravař

1328 - 1344

Jindřich I. z Kravař

1344 - 1347

Petr I. z Rožmberka

1347 - 1375

Beneš II. z Kravař

1347

Plumlov se připomíná jako podhradí (ves)

1348

Plumlov pravděpodobně povýšen na městečko , ale tento termín není možno doložit archívním materiálem

1348 - 1384

v těchto letech Plumlov povýšen na městečko

1369 - 1375

Beneš II. z Kravař - nejvyšším komorníkem Olomouckého

zemského soudu

1384

první písemná zmínka o Plumlově jako městečku

1375 - 1420

rodové sídlo plumlovské větve Kravařů

1375 - 1411

Petr I. plumlovský z Kravař - od roku 1406 nejvyšším komorníkem Olomouckého zemského soudu

1411 - 1420

Jindřich III. plumlovský z Kravař - roku 1419 moravský zemský hejtman a 1.11.1420 padl v bitvě pod Vyšehradem (proti husitům)

1411 - 1417

Beneš V. plumlovský z Kravař (spoluvládce Jindřicha III.)

1420 - 1434

Petr II. strážnický z Kravař - v letech 1417 - 1419 a 1421 – 1423 moravský zemský hejtman

1434 - 1466

Jiří Strážnický z Kravař

1466

Kravařové vymírají po meči

1466 - 1495

Johanka z Kravař

1466 - 1494

Jan Heralt z Kunštátu

1490 - 1493

Lidmila z Kunštátu a manžel Vratislav z Pernštejna - moravský zemský hejtman v letech 1494 - 1496

1495 (25.2.)

Johanka Z Kravař vydává plumlovským odúmrť

1495

1496 panství získávají Pernštejnové

1495 - 1496

Vratislav z Pernštejna

1496 - 1521

Vilém z Pernštejna - nejvyšší hofmistr království českého

1507 - 1508

hrad přestavěn a označován je jako zámek

1518 (18.12.)

listina vydána z Pernštejna, kterou osvobozuje Plumlovské od povinnosti vykonávat hony a lovy za roční plat

1521 - 1548

Jan z Pernštejna - moravský zemský hejtman v letech 1515 - 1519 , 1526 - 1528 a 1530

1522 - 1526

Jan z Pernštejna staví zámek v Prostějově , počátek poklesu významu Plumlova

1548 - 1561

Vojtěch z Pernštejna, sídlí na Plumlově

1555

postaven kostel v Plumlově

1561 - 1582

Vratislav z Pernštejna , nejvyšší kancléř království českého

1561 - 1608

Marie Manrigue de Lara , manželka Vratislava z Pernštejna

1582 - 1597

Jan zPernštejna

1586

požár hradu a části městečka

1590

1591 první zmínka o pivovaru

1590

nejstarší dochovaný urbář panství plumlovského

1597 - 1599

Vratislav Eusebius z Pernštejna (plumlovské panství zastaveno věřitelům)

1599

panství kupují Lichtenštejnové

1599 - 1627

Karel z Lichtenštejna , moravský zemský hejtman 1604 - 1607 , kníže od roku 1608 , kníže opavský od roku 1614 , místodržící v Čechách roku 1620 , člen mincovního konsorcia (kiprová mince) 1622 - 1623, vévoda krnovský od roku 1623

1600 (12.8.)

Karel z Lichtenštejna potvrzuje městečku Plumlovu dřívější privilegia

1602

nejstarší známé vyobrazení pečeti městečka Plumlov

1605 - 1616

dokončena oprava hradu

1610

protržení rybníku v Plumlově a zatopení města Prostějova

1618

dokončena přístavba opevnění hradu

1619

29.července - dobytí hradu stavovským vojskem (velitel Pucheim)

1627 – 1684

Karel Eusebius z Lichtenštejna

1632

první zmínka o škole

1643

23.června - dobytí hradu švédským vojskem (velitel Torstensson)

1680 - 1688

stavba zámku

1684 - 1712

Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna

1690

ustávají práce na zámku

1692

vybavení čtyř pokojů k obývání

1697

pamětní deska před kostelem na švédský útok

1706

socha Svatého Jana Nepomuckého

1712

vymření Karlovské linie Lichtenštejnů a nástup linie Gundakarovské

1712 - 1721

Antonín Florián z Lichtenštejna

1718

rytiny od A.Delsenbacha

1718

hradní kaple vybavena novým inventářem

1721 - 1732

Josef Jan Adam z Lichtenštejna

1732 - 1748

Jan Karel Nepomuk z Lichtenštejna

1741 - 1772

plumlovské panství 3x vyloupeno od Prusů

1745

plumlovský pivovar má roční výstav 3850 sudů piva

1748 - 1772

Josef Václav Vavřinec zLichtenštejna - socha Svatého Petra z Alcantery

1749

socha Svatého Floriána

1751

panství Plumlov mělo 31 obcí

1763

požár v městečku

1772

stavba školy na náměstí (Hlavní nám.)

1772 - 1781

František Josef Jan Adam z Lichtenštejna

1781 - 1805

Alois I. Josef z Lichtenštejna

1786

socha Svatého Antonína Paduánského

1801

30.ledna - poškození zámku a hradu vichřicí

1801 - 1805

bourání hradu

1804 - 1805

přemístění větrného mlýna od kostela do Určic

1810

založena rafinérie cukru

1805 - 1836

Jan I. Josef z Lichtenštejna

1811 - 1814

první výroba řepného cukru na Moravě

1825

stavební práce a poslední přestavba zámecké bašty

1828

požárem zničená škola a kostel

1829 - 1830

stavba školy pod kostelem

1830 - 1832

pokles výroby v plumlovském pivovaře na 1568 sudů ročně

1836 - 1858

Alois II. Josef z Lichtenštejna

1846

Plumlovu uděleno právo tří výročních trhů a to : v úterý před ostatky , v úterý po božím tělu , poslední úterý v září

1850 - 1851

zřízení plumlovského soudního okresu a zřízení okresního soudu (na zámku ), zřízena pošta na náměstí

1850 - 1948

plumlovský soudní okres

1854

narodila se spisovatelka Vojtěška Baldessari Plumlovská

1858 - 1929

Jan II. z Lichtenštejna

1863

narodil se spisovatel Vojtěch Vitásek

1865 - 1868

ruší se vodní pila , stavba parní

1867 - 1869

oprava fasád na plumlovském zámku

1869

zřízena občanská záložna

1870

ustálil se název Plumlov

1872

narodil se spisovatel Václav Svoboda Plumlovský

1875

narodil se prof.František Hýbl

1879

založen Sbor dobrovolných hasičů

1883

založeno Společenstvo řemeslných živnostníků

1893

uděleno právo týdenních trhů

1896

zrušen provoz panského mlýna

1898

v Plumlově zřízen telegraf

1900

ruší činnost pivovar a palírna, zaveden telefon

1903

založen Sokol

1906

zřízen Okrašlovací spolek

1907

opravován zámek

1908

úprava a osazení parku na Hlavním náměstí

1910

zřízen pomník Svatopluka Čecha v parku

1913 - 1933

stavba přehrady

1913

povolena měšťanská škola

1914 - 1915

stavba nové školní budovy

1920

založena Jednota československé obce legionářské

1920

zahájení provozu elektrárny v bývalém mlýně

1921

Plumlov začleněn do Lichtenštejnského velkostatku

1924

založen Orel

1926

postaven klášter Kongregace Dcer božské lásky

1928

vybudováno koupaliště v Borkách

1929

zřízena krejčovská škola

1929 - 1931

František z Lichtenštejna

1930

stavba vodovodu , státní silnice , kina

1931

zámek přechází do vlastnictví Státního pozemkového úřadu

1932

založen sportovní klub

1932

odhalena pamětní deska Dr.M.Tyršovi

1933

sjezd Československé obce legionářské

1937

Petr Bezruč - se stal čestným občanem Plumlova

1950 - 1951

vybudován nový hřbitov za městečkem

1950 - 1951

výstavba Dětského domova na ul.Rudé armády

1964 - 1965

oprava zámku (Vojenské lesy Plumlov)

1965

vybudován autokemping Žralok pro 700 osob

1967

uvedení samoobsluhy na Tyršově náměstí do provozu

1968 - 1969

vybudován vodovod od Kněží hory

1970

výstavba šaten na fotbalovém hřišti v Borkách

1971 - 1973

stavba budovy ZUŠ

1976 - 1977

budování přístavby Základní školy

1976 - 1982

výstavba nové Mateřské školy (za zdravotním střediskem)

1980

1.července - integrace obcí Soběsuky , Žárovice a Hamry k Plumlovu

1986 - 1990

stavba nákupního střediska

1987

uvedeno do provozu nové zdravotní středisko

1989

otevřena nová prodejna v Lesnické ulici (akce Z)

1990

otevření víceúčelové prodejny(nákupní středisko) na Hlavním náměstí

1990

stavebně historický průzkum na zámku (Stanislava Kašpárková)

1993 - 1994

dostavba budovy Základní školy

1993 - 1994

založen Svazek obcí Plumlov-Vícov (VaK)

1993 - 1995

výzkum muzea Prostějovska na rekonstrukci nejstarší podoby hradu Plumlov

1993 - 1997

plynofikace obce Plumlov

1994

přístavba budovy výtvarného oboru ZUŠ

1994

zámek převeden do péče a majetku Obce Plumlov

1995

zpřístupněn zámek a zahájení provádění

1996

zahájení oprav zámku a uzavření zámku pro veřejnost

1997

převod zdravotního střediska na obec

1997

převod bytového fondu Vojenských lesů na obec

1997

prodej pily Vojenských lesů do soukromých rukou

1997

18.července - odhalení pamětní desky Václava Svobody Plumlovského

1997 (1.listopadu)

zrušen domov pro děti předškolního věku na ul.Rudé armády

1997 - 1998

vybudování telekomunikačních sítí

1999

zahájení budování hloubkové kanalizace

1999 - 2000

zahájení opravy nízkého zámku na ubytovací a restaurační zařízení

1999

oprava střechy a fasády kostela Nejsvětějšší Trojice a zabudování nových věžních hodin

1999 - 2000

vybudování hasičského hřiště v Borkách

1999 (18.dubna)

proveden průzkum hradní studny

1999 - 2000

oprava fotbalového hřiště v Borkách

1999 - 2000

oprava bývalé školy v Soběsukách (vybudování 4 bytů , přízemí pro využití osadního výboru)

2000

oprava hlavní komunikace ve směru přehrada - Boskovice

2000 - 2001

výstavba rodinných domů v Sadové a Nové ulici

2000 (21.dubna)

udělení praporu obci

2000 (květen)

oprava radnice na ul. Rudé armády

2000 (červen)

přestěhování Obecního úřadu z Tyršova nám. na ulici Rudé armády

2000 (15.-17.září)

oslavy svěcení praporu

2000 (27.října)

udělení statutu města

2000 - 2001

výstavba domova důchodců v Soběsukách

2000 - 2001

oprava střechy a nástavba zdravotního střediska (sedlová střecha + 6 bytových jednotek)

2000

v tomto roce navštívily Plumlov tyto významné osobnosti : arcibiskup olomoucký Jan Graubner , předseda vlády ČR Miloš Zeman , ministři vlády ČR Jan Kavan (zahraničí) a Pavel Dostál (kultury) , komisař pro připojení k EU Günter Verheugen , velvyslanec EU Ramiro Cibrian

2000

31. prosince na Tyršově nám. oslavy „milénia“ .

2001 - 2002

otevřena výstava o letectví „Vítězná křídla“

2002 (26.05.)

zpřístupněno přízemí a bašta vysokého zámku pro veřejnost

2002

vybudování autobusové zastávky "U Valáška"

2003

zahájena oprava kulturního domu v Žarovicích

2003 - 2004

výstavba školní kuchyně a jídelny

2004

kolaudace čistírny odpadních vod a kanalizace

Pověsti

O smutné Černé paní

Přes dvacet let svého života byla vytrvale těhotná. Porodila dvacet jedna dětí a třináct z nich umřelo. Proto nikdy neodložila smutek a občas chodila jak tělo bez duše.
María Manrique de Lara v mladším věku (internet)
Navíc se jí u nás moc nelíbilo. Čechy jí připadaly studené, barbarské a kacířské. Byla totiž Španělka. Katolička celou duší. Taky zrovna v tomhle směru probíhala v Českém království blbá doba. Ale vzala si jednoho z nejvýznamnějších českých šlechticů, tak se musela přizpůsobit.
Vratislav II. z Pernštejna (internet)
Už její předlouhé jméno María Maximiliana Manrique de Lara Mendoza y Briceňo napovídá, že musela být vznešeného rodu. Byla. Proto si ji za dvorní dámu vybrala budoucí císařovna Marie, španělská infantka, manželka Maxmiliána II. Právě na španělském královském dvoře se María Maximiliana jednou setkala se svým osudem zdaleka - českým šlechticem Vratislavem II. z Pernštejna. Měl přídomek Nádherný, byl rytířem řádu Zlatého rouna (jako první z Čechů) a od jinošského věku společníkem budoucího císaře Maxmiliána II. A sjezdil s ním celou Evropu. Vypracoval se na zdatného diplomata a politika. Když s Maxmiliánem pobýval čtyři roky ve Španělsku na dvoře krále Filipa II., nenaučil se Vratislav jen španělsky. Našel si i nevěstu - právě onu šlechtičnu a dvorní dámu se vznešeným jménem. Vzali se ve Vidni roku 1555.

Pražské Jezulátko, jak se málokdy vidí. Zhruba tak vypadalo, když ho u sebe měla sv. Terezie z Ávily (internet)
María asi moc netušila, jak to bude v její nové domovině vypadat. Pro nás bylo tehdy Španělsko koncem světa a podobně tomu bylo asi i naopak. A proto Mariina maminka Isabel usoudila, že musí dceru nějak zabezpečit. Aby byla navždy ochráněna a střežena. A jelikož měla jednu velice zvláštní kamarádku, dostalo se jí rady a pomoci. Onou přítelkyní nebyl nikdo jiný, než budoucí svatá z Ávily - Terezie od Ježíše. A ta u sebe pořád nosila malou voskovou sošku Ježíška. Ochrannou. Když prý mystička Terezie slyšela, jak daleká a neznámá pouť Marii čeká, jezulátko jí věnovala. María si skutečně sošku vzala do Čech a léta se k ní modlila a věřila v její ochranu. Když pak vdávala svou dceru Polyxenu, dala jí malého Ježíška jako svatební dar. A jelikož tahle Polyxena byla po mamince velká katolička a podporovala hlavně řád bosých karmelitánů, jehož ženskou větev založila prapůvodní majitelka voskového jezulátka, věnovala sošku právě jim. A od té doby se pyšníme Pražským Jezulátkem v kostele Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici.
Zámek Litomyšl byl dar z lásky. Renesanční skvost nechal Vratislav zbudovat pro svou španělskou ženu (internet)
Ale zpět ke španělské šlechtičně Marii, teď už paní z Pernštejna. Dost u nás trpěla, protože si špatně zvykala na podnebí i na lidi. Měla ale milujícího a úspěšného manžela, ze kterého se dokonce stal nejvyšší kancléř českého království. Marii také vadily neustále probíhající třenice mezi katolíky a protestanty, jelikož ona byla katoličkou zapřisáhlou. Však i její manžel v mládí s husitstvím koketoval, ale nakonec se dal ke katolíkům a setrval u nich zřejmě i pod jejím vlivem.
Navíc byla Marie prakticky pořád v jiném stavu, ale taky ve smutku. Děti totiž často a brzo umíraly. Zoufalá matka už černé šaty ani neodkládala a chodila v nich až do smrti. A dokonce i po ní, jak uvidíme později...
Marie Maxmiliána, paní z Pernštejna (internet)
Marie porodila celkem dvacet jedna dětí, ale dospělosti se dožilo jen osm. Převažovaly dcery. Synové dva. Všichni s krásnými jmény: Jan, Maxmilián, Johanna, Alžběta/Isabel/Eliška' Františka, Polyxena, Bibiana a Elvíra.
Pernštejnové měli v Čechách a na Moravě rozsáhlé majetky, na kterých porůznu pobývali. Zprvu na zámku v Litomyšli, později na Plumlově u Prostějova (tato dvě místa jsou pro vyprávění hodně důležitá) nebo na Pernštejně. Převážně ale žili v Praze, v Pernštejnském paláci v dnešní Jiřské ulici na Hradčanech. Jejich domácnost byla nejvýznamnějším centrem španělské politiky a kultury ve střední Evropě - hned po španělském velvyslanectví u císařského dvora ve Vídni. U Pernštejnů se nedělala jen politika, ale také se pořádaly bály a jiné radovánky. Navíc byl Vratislav velký podporovatel umění a vědy, takže se žilo moderně i kulturně. Do knihoven se nakupovaly vzácné knihy a nové tisky, zámky se okrašlovaly obrazy a sochami největších mistrů, ale také se nákladně přestavovaly. Zakládaly se nové parky a vodní díla. Jenže Vratislav z Pernštejna neměl moc obchodního ducha, takže později přišly značné finanční problémy.
Ale o své děti se rodiče stihli dobře postarat. Jan se oženil se španělskou sestřenicí z rodu Manrique de Lara a udělal vojenskou kariéru. Maxmilián byl olomouckým kanovnikem. Johana si vzala aragonského šlechtice z rodů Gurrea a Borja (její tchyně byl pravnučkou papeže Alexandra VI., nechvalně proslaveného pod jménem Borgia) a Isabel provdali k Fürstenbergům. Elvíra se v Madridu stala vysoce postavenou jeptiškou, samozřejmě bosou karmelitánkou. A Bibiana a Františka byly nasměrovány do Itálie. První do rodu Gonzaga a druhá se přivdala ke knížatům Acquaviva z Caserty.


Polyxena z Pernštejna (internet)
Ze španělsko-českých pernštejnských dcer se nejvíce proslavila Polyxena. Poprvé ji provdali za Viléma z Rožmberka, bratra Petra Voka. Bylo to terno, obstarožní ženich byl totiž superbohatý. Podařilo se tak zamáznout ty nejhorší pernštejnovské dluhy. A když Polyxena ovdověla, za nějaký čas se slavila svatba druhá. Tentokrát s politicky vysoce angažovaným českým šlechticem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic. A jelikož kněžna Polyxena prožila dlouhý a naplněný život plný zvratů, zaslouží si vlastní vyprávění. Příště...
Obě Polyxeniny svatby se ale konaly už po smrti otce. Vratislav z Pernštejna zemřel náhle roku 1582, zrovna když se plavil po Dunaji do Lince. Jeho španělská manželka ho na Litomyšli přežila o více než dvacet. A po své smrti roku 1608 se zapojila do české tradice bílých paní.
Jenže ona si zachovala tradici španělskou. Chodí v černé. Pouze a jedině. Ne jako její mátožná kolegyně Adléta na Pernštejně, která se převléká, neboť radostné události narození zvěstuje v róbě bílé a zprávy o úmrtí v barvě smuteční.
Přízraku Marie Manrique de Lara se říká Černá paní a dodnes ho vídají bloumat po litomyšlském zámku, který dostala darem od svého manžela. Vždycky smutnou, protože kdysi tak ohlašovala smrt svých potomků. Předpověděla i vymření Pernštejnů po meči v roce 1631, kdy vzápětí po jejím zjevení zemřel švédskou rukou a zbrani její vnuk Vratislav Eusebius. Právě totiž probíhala Třicetiletá válka. Bylo mu jen něco málo přes třicet let.
Černá paní se objevuje i na Plumlově. Zoufale tam bloudí nádvořím a hledá kapli, kam se kdysi chodívala modlit za své zemřelé děti. A nenachází ji, protože ji už dávno zbořili...

Autor: Šárka Bayerová



O zkáze plumlovského hradu

V dávných dobách žil na Plumlově statný a sličný rytíř, kterému při narození sudičky přisoudily velkou válečnickou moc a nezranitelnost. Žádná zbraň mimo praku mu nemohla ublížit. V dospělosti byl oslavovaným válečníkem a jeho úspěchy mu vynesly slávu po celém kraji. Ale v manželství rytíř nebyl šťasten. Měl ženu hrdou a sobeckou, která svými výbuchy hněvu vnášela do jeho života neklid. Není tedy divu, že rytíř často unikal do podhradí, kde se mu volně dýchalo. Při jedné své vyjížďce spatřil v kovárně dívčinu sličnou a veselou, do které se na první pohled zamiloval a také ona tento cit opětovala. Je samozřejmé, že se o této lásce brzy dozvěděla rytířova žena a přísahala svému muži pomstu. Jak mu ale ublížit, když byl téměř nezranitelný? V té době se vrátil z vojny dívčin bratr, který byl vynikající prakéř. K tomu se rytířova žena vypravila s výzvou, aby ztrestal hanbu své sestry. Za několik dnů se rytíř díval z hradu směrem k vesnici a dívčin bratr, který byl ukrytý na úpatí skály, jej zasáhl kamenem ze svého praku přímo do čela. Rytíř padl mrtev k zemi. Když se dívka dozvěděla o jeho smrti, vyřkla kletbu nad hradem na skále. Podle ní se měl každý rok odtrhnout z hradu kámen, až by se celý hrad rozpadl v sutiny.

Krutý purkrabí

Při stavbě plumlovského zámku bylo potřeba hodně pracovních sil. Purkrabí, který měl na ně dohlížet, byl velmi nelidský a pomalu by z lidí sedřel kůži. Museli nosit do kopce na svých zádech těžké balvany, aby se podle pana purkrabího ušetřili koně a i jiné krutosti si na poddané vymýšlel. Proto také spousta lidí při stavbě vyčerpáním zemřela. Není tedy divu, že purkrabí byl proklínán a bylo mu přáno, aby nikdy nedošel pokoje. Když purkrabí zemřel, začaly se dít divné věci. Na silnici k zámku se zjevoval povoz, tažený ohnivými oři. Projížděl i jinými silnicemi okresu. Lidé jej vídali i na Drahansku a kdo ho viděl , tvrdil, že v kočáře seděl pan purkrabí a spěchal na kontrolu stavby zámku. Protože zámek nebyl nikdy dostavěn podle původního záměru, je možné, že kočár s purkrabím potkáte na svých cestách i dnes.

Zkamenělá paní

Paní plumlovského hradu velice milovala ruční práce a která služebná byla pilná v ručních pracích, ta měla zajištěnu dobrou službu. Ta co neuměla plést a vyšívat, dostávala nejhorší práce a brzo odcházela z hradu. Paní byla velice pyšná na svou zručnost a proto se jí dotklo, když jí manžel řekl, že viděl v kovárně výšivku, jakou by ani ona nesvedla. Rozhodla se tedy, že kovářovu dceru vyzkouší. Pozvala ji k sobě na hrad a tam musela být dívka tři dny zavřená v komůrce a vyšívat. Nejprve šátek, potom fěrtošek a nakonec si paní vymyslela , aby vyšila stuhu, kterou by mohla omotat celý hrad. To děvče samozřejmě nemohlo dokázat a když se na ni paní rozkřikla, že je líná, dívka se vyčerpáním rozplakala a rozhodla se, že ukončí svůj život. Dřív než se oběsila na stuze, kterou měla vyšívat, proklela paní, aby zkameněla a nedošla klidu dřív, než se plumlovský hrad rozpadne na kámen.
Paní brzy na kletbu zapomněla. Ráda sedávala na srázu nad rybníkem a bavila se ručními pracemi. Při pletení se jednou stalo, že jí klubíčko vlny spadlo až dolů k rybníku. Nablízku nebyl nikdo, kdo by jí ho podal a paní se nechtělo pro ně dojít. Pomyslela na to, jak by bylo krásné, kdyby se objevil rytíř a klubko jí podal. Nestačila ani domyslet a už se před ní ukláněl neznámý rytíř. S úklonou jí podal klubíčko a zmizel. Sotva se však paní klubka dotkla, zkameněla.
Dodnes je před zámkem, na srázu nad rybníkem, kámen, připomínající sedící ženu.

O tom, jak vznikl přídomek pánů z Kravař

Podle pověstí byl prapředkem rodu jistý zápasník, jménem Saul. Přestože byl menší postavy, dokázal se postavit i velikému protivníku. Jednou svého soupeře při zápase před panovníkem strhl oratným chvatem na zem, pak mu jedním škubnutím utrhl knír a nabodl ho na šíp. Pak jej podal panovníkovi, který souboji přihlížel. Král Saula povýšil do šlechtického stavu a do znaku mu udělil tento šíp s knírem a nazval ho odřivousem. Ve skutečnosti se však jedná o zavinutou střelu - šíp omotaný kusem látky namočeným smolou na zapálení.
Druhá pověst o původu pánů z Kravař je méně úctivá a spíše pravdivější. Jejich dávný předek prý byl pouhý pasák krav. Jednou prý pasák zachránil dceru knížete před hrozným medvědem, a z vděčnosti pasáka povýšil otec na rytíře od krav, pána Kravaře.
Rod z Kravař pocházel z Opavska a postupně získal nejen Plumlov, ale i obrovské majetky po celé Moravě.

zdroj: IvoR 08/2006 Podle knihy Tajnosti Moravských hradů a zámků 1.díl-J.Bauer2004

Knížata

Knížata z Lichtenštejna a jejich aktivity na plumlovském panství

Multiple Image #1. It can support html.

Plumlovské panství koupil mladý Karel I. z Lichtenštejna v roce 1599 po věřitelích Jana z Pernštejna za 222 500 zl. Do koupě tak rozsáhlého panství šel s rozmyslem, protože to byla velká investice. Samotné panství s městečkem Plumlovem, coby správním centrem panství nabízelo potenciálnímu zájemci velké možnosti rozšíření hospodářské výroby. Na plumlovském panství se nacházela soustava rybníků a panských dvorů. Držba tak rozsáhlého panství posílila majetkovou pozici Karla z Lichtenštejna ve stavovské společnosti. Dokonce Karel I. uvažoval, že by přenesl sídlo svého rodu do Prostějova a případně i do Plumlova. A skutečně do získání vlastního knížectví roku 1614 se mu podařilo z Prostějova vybudovat svoje rezidenční město. Tato jeho snaha se projevila také na plumlovském zámku, který se dočkal v prvních dvou desetiletích velkých oprav. Předně z něho chtěl Karel I. udělat dobře opevněnou pevnost, která by mohla být využita v případě války. Stavbu zámku řídil architekt Viati, který měl dodat plumlovskému zámku lesk. Nejprve se pustil do přestaveb plumlovského zámku, které se projevily v opevňovacím systému. Bohužel zámek nikdy neodolal vojenským výpadům, což se projevilo již v roce 1619, kdy ho snadno dobyli moravští stavové a později v roce 1643 švédská vojska. Kromě vnějšího opevnění bylo započato s rekonstrukcí samotného zámku, který v roce 1586 vyhořel. Po požáru byly provedeny nejnutnější opravy, ale zámek samotný nesplňoval reprezentační funkci. Teprve až Karel I. nechal zámek nákladně spravit, aby se v něm dalo bydlet na tehdejší úrovni. Přestavěný zámek si oblíbila manželka knížete Karla I. z Lichtenštejna Anna Marie, která zde ráda pobývala a dokonce zde v roce 1625 zemřela.

Multiple Image #1. It can support html.

12. února 1627 zemřel kníže Karel I., jenž položil zcela nové základy rodové moci, která neměla v tehdejší podunajské monarchii obdoby. Za jeden lidský život se dokázal vzedmout z pouhého „moravského šlechtice“ až do knížecích výšin. Pokračovatelem rodu se měl stát jeho teprve šestnáctiletý syn Karel Eusebius z Lichtenštejna. Za něj až do roku 1632 spravovali majetek jeho strýcové Maxmilián a Gundakar.

Ovšem na přetřes přišla ve 30. letech 17. století otázka dřívějších finančních aktivit jeho otce Karla I. ve známém mincovním konsorciu „de Witte“. Škoda způsobená císaři činností konsorcia byla odhadnuta na výši 31 000 000 zlatých. Jednotliví aktéři se snažili získané peníze urychleně investovat do pozemkového majetku. Navíc panství byla prodávána pod cenou. Souhra těchto okolností vedla v konečném důsledku k velkému majetkovému zisku na Moravě. V nejisté situaci byl Karel Eusebius až do roku 1665, kdy dostal od císaře Leopolda I. tzv. generální absolutorium. Původně komora požadovala po Karlovi Eusebiovi zaplatit částku 10 500 000 zl., kterou zpronevěřil jeho otec. Nakonec zaplatil za otcovo „mincovní podnikání“ pouze 250 000 zl. Teprve po roce 1665 mohlo být plně počítáno s moravskými statky.

Za svého života se Karel Eusebius nepustil do rozšiřování rodového majetku. K jeho nejvýznamnějším akcím patří stavba plumlovského zámku a přestavba zámku ve Valticích. Tyto stavby ještě ve spojení s vlastní reprezentací vytvořily dluh ve výši 800 000 zl., který v roce 1684 zanechal svému jedinému synovi Janu Adamu Ondřejovi.

Multiple Image #1. It can support html.

Kníže Jan Adam I. se narodil v roce 1657 jako poslední dítě Karla Eusebia. Jakožto jediný dědic Karla Eusebia byl předurčen k nevšednímu úkolu – převzetí veškerého majetku karlovské větve rodu, a to jak aktiv, tak pasiv. V mladém věku vykonal kavalírskou cestu po západní Evropě. Zde viděl nové ekonomické směry, které pomáhaly zvyšovat aktivní platební bilanci západoevropských států. Jak ovšem kontrastoval tento fungující systém s tím, co bylo v habsburské monarchii. Okamžitě po návratu se pustil do organizační přestavby vlastních panství. Zdá se, že veškerá námaha začala přinášet své ovoce.

Jan Adam byl představitelem merkantilismu. Smysl pro nové ekonomické myšlení přivedl Jana Adama až k císaři, v jehož službě se stal tajným radou. Protože se ekonomická situace v habsburských zemích stávala neudržitelnou, povolal císař Leopold I. Jana Adama k těsnější spolupráci. 14. července 1698 byl jmenován prezidentem komise pro reorganizaci císařského fisku. Přišel společně s dalšími muži na východisko ze začarovaného kruhu – založit banku. Tato státní banka měla převzít veškerý státní dluh. Tím by byl stát očištěn od dluhu a ten by se ocitnul na bedrech nové instituce. Jako vhodný předobraz k vytvoření bankovního domu mohlo posloužit Lombardsko – Benátsko se svým rozvinutým tržním prostředím. A tak byla v roce 1703 založena vůbec první rakouská banka, nesoucí název Banco del Giro, jejímž prvním prezidentem byl jmenován Jan Adam I. Tato banka navázala spolupráci s ostatními bankami v Hamburku, Amsterdamu a Norimberku. Její vznik můžeme označit za pozitivní krok v umořování státního dluhu Rakouska, i když v konečném důsledku nemohlo zřízení jedné banky vyprostit Habsburky z finanční tísně. Bylo zapotřebí mnoha dalších kroků, které by situaci stabilizovaly. Jenže tato ekonomická zlepšení nepřicházela.

Jan Adam I. byl v roce 1705 jmenován komisařem pro hospodářství Uher. V tomto úřadě působil až do roku 1711. Jak je vidět, tak kníže se dovedl pohybovat ve světě „velkých peněz“. Doslova každý den jeho rukama procházely milióny zlatých. Jeho pozice na císařském dvoře byla neotřesitelná. Za své služby dostal od císaře Leopolda I. v roce 1694 řád Zlatého rouna. Z mocenského hlediska si již nemohl přát více.

V průběhu let dostal Jan Adam I. přezdívku „bohatý“. Co vedlo ke vzniku této přezdívky? Byly to finanční operace pro Habsburky ve vídeňských bankovních domech? Jistěže ne. Ona přezdívka má kořeny v osobním majetku, kterým kníže disponoval. V Dolních Rakousích se jednalo o Valticko, které držel z titulu vladaře rodu. V Čechách to byla panství Kostelec nad Černými Lesy, Uhříněves, Lanškroun, Rumburk, Kounice, Rataje a Radim. Na Moravě, která patřila vždy k hlavním oporám rodu, to byly tyto statky: Plumlov, Úsov, Lednice, Braná, Břeclav, Černá Hora, Hodonín, Moravská Třebová, Zábřeh a Šternberk.

Za vlády Jana Adama I. došlo ke koupi panství Šternberk, které bylo tehdy největším samostatně stojícím panstvím na Moravě. Získáním dalšího panství rozšířili Lichtenštejnové svoji moravskou doménu do nebývalých rozměrů. K majetku rodu stále patřila dvě slezská knížectví – Opava a Krnov. Pozemkového majetku měl tedy rod velké množství. Na všech panstvích se snažil kníže provést změny v duchu tolik oblíbeného merkantilismu. To mu mělo zabezpečit zvýšení příjmů, které opětovně investoval do dalších aktivit. Jednou z nich bylo stavitelství.

Za dobu svého života se kníže Jan Adam Ondřej pustil do řady stavebních počinů, které jsou v naší krajině patrné až do dnešní doby. K bezesporu nejpozoruhodnějším patří zámek Plumlov, který se začal stavět podle plánů Karla Eusebia. Ovšem okolnosti tomu chtěly jinak a Plumlov se nestal rezidencí rodu, kterou zůstaly i nadále Valtice, ale pouze němým svědkem knížecího rozmachu. Jan Adam vedl většinu stavebních prací, a byl to nakonec on, kdo se rozhodl po zralé úvaze zakončit stavbu do dnešní podoby. Po skončení stavby plumlovského zámku přesunul svoji pozornost na přestavby zámků v Lednici, Úsově, Lanškrouně a Šternberku. Aby toho nebylo málo, pustil se ve Vídni do stavby dvou paláců. První palác označujeme jako majorátní palác, protože měl sloužit jako hlavní vídeňské sídlo Lichtenštejnů. Stojí kousek od Hofburgu a umožňoval Janu Adamovi být panovníkovi po ruce. Druhý, zahradní palác „Rossau“ sloužil k odpočinku a oddechu v rušném hlavním městě monarchie.

Měli bychom si uvědomit, že tak rozsáhlé stavební aktivity vyžadovaly ohromné množství peněz. K výdajům ze staveb je třeba připočítat ještě koupi rozsáhlého šternberského a hodonínského panství uskutečněnou koncem 17. století. Jak vidíme, tak Jan Adam z Lichtenštejna rozvíjel své aktivity ke konci 17. století. A právě sem spadá jeho koncepce koupě tehdy malého, „bezvýznamného“ panství Schellenberg. Přesně tak se to mohlo jevit také jeho současníkům. Proč by najednou nejbohatší muž monarchie kupoval zapadlé panství, ležící až kdesi u Rýna? Jenže kníže Jan Adam byl dobře obeznámen s finanční situací zdejších hrabat z rodu Hohenems. V jeho hlavně uzrála zajímavá myšlenka, která mu nedávala spát. Musel si připravit plán, jak získat nejen panství Schellenberg, ale i sousední Vaduz. Cesta vedla přes zisk panství Schellenberg, což ho mohlo opravňovat k získání zbylého panství Vaduz. Situace hrála do karet právě Janu Adamovi, protože dosavadní majitel panství Hanibal z Hohenemsu byl značně zadlužen. Jeho věřitelé na něj vyvíjeli nátlak na vyrovnání dlužných pohledávek. Dluh v rámci panství Schellenberg a Vaduz dosahoval v roce 1692 částky 190 936 zl. 16 kr. Tato suma byla vskutku příliš vysoká, než aby mohla být pokryta z výnosů zmíněných panství.

Po smrti Karla I. připadl zámek Plumlov jeho jedinému synovi Karlovi Eusebiovi z Lichtenštejna. Toho prostředí plumlovského panství doslova fascinovalo. Navíc měl niterný vztah se svoji matkou, která na tomto zámku zemřela. Proto knížete Karla Eusebia zámek Plumlov přitahoval. Knížete zajímala alchymie, na níž vydával velké prostředky. Ke konci své pozemské cesty se rozhodl postavit pomník svojí osobě, a to stavbou nového honosného plumlovského zámku. Původně se mělo jednat o čtyřkřídlou budovu s rozsáhlým nádvořím, jenže to by se musel zbourat starý zámek, který se tyčil na skále uprostřed zamýšleného prostoru. Nakonec ke zbourání nedošlo a bylo postaveno pouze jedno křídlo zámku, které má šest pater. Náklady na stavbu zámku se vyšplhaly do astronomických výšin. Proto mladý kníže Jan Adam Ondřej záměrně snižoval otcovy představy méně kvalitním materiálem. Stavba zámku probíhala v letech 1680 až 1690. Kníže Jan Adam Ondřej strávil na zámku (na nízkém zámku) líbánky se svoji ženou Edmundou z Ditrichštejna. Bohužel ke smůle plumlovského zámku o něj na počátku 18. století přestali jevit příslušníci rodu zájem. Proto začal zámek sloužit pouze správním potřebám úředníků plumlovského panství. Zámek se tyčí nad hladinou Podhradského rybníka jako symbol knížecího rozmaru. Jednu věc ale plumlovskému zámku nemůže nikdo upřít, a to jeho dominantnost, s kterou ční vysoko nad samotné město Plumlov.

Multiple Image #1. It can support html.

Kníže Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna

Nesporně velkou roli při nákupu panství Schellenberg (1699) a Vaduz (1712) měl kníže Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna. Ten se rozhodl koupit obě předlužená panství a rozšířit stávající majetek rodu o nová území. Proto zakoupil na Českomoravské vrchovině panství Poličku a Bystré za cenu 234 000 zl. V roce 1712 vlastně směnil oba statky s posledním držitelem z rodu hrabat z Hohenemsu Janem III. Hanibalem. Ten se dostává po tomto prodeji novým pánem na Bystré a přesídluje sem i se svojí rodinou. Právě zapadlé městečko na Českomoravské vrchovině se stává také posledním místem odpočinku hrabat z Hohenemsu.

Multiple Image #1. It can support html.

Kníže Jan Adam z Lichtenštejna věnoval celý svůj život rozšiřování stávajícího lichtenštejnského majetku. Snažil se zajistit rodu další pozemkový majetek. Tento nově získaný majetek měl náležet k hlavním oporám rodu. Z nově koupených panství se jednalo zejména o dva velmi rozsáhlé statky Hodonín a Šternberk. Tato dvě panství měla do budoucna náležet primogenituře rodu, tedy vladaři rodu Lichtenštejnů. Do stejné kategorie mělo náležet i nově získané hrabství Vaduz spolu s Schellenberskem. Ovšem osud tomu chtěl jinak, a tak náležitě zamíchal kartami knížete Jana Adama z Lichtenštejna. Ten se musel smířit s tím, že karlovská linie rodu reprezentovaná jeho osobou vymře po meči. Jeho synové Karel Josef, František Dominik a Jan Baptista zemřeli mladí, a tudíž nemohli převzít otěže vlády na základě majorátní smlouvy. Proto musel kníže Jan Adam Ondřej zabezpečit rodovou kontinuitu. Jako vhodné pro posílení pout mezi vládnoucí (karlovskou) větví a vedlejší (gundakarovskou) se zdála sňatková politika. Ta měla upevnit pouta mezi oběma větvemi rodu. Proto se rozhodl svoje dvě dcery provdat za Lichtenštejny z vedlejší gundakarovské linie, která se měla stát zanedlouho hlavní knížecí linií rodu.

Multiple Image #1. It can support html.

Kníže Jan Adam z Lichtenštejna se v roce 1711 musel smířit s tím, že jeho rodová linie nebude hlavní a bude muset předat vládu nad celým lichtenštejnským domem vedlejší gundakarovské linii. To se týkalo také značného rodového majetku. Takřka celý majetek přešel na gundakarovskou linii, pouze panství ve středních Čechách (Kostelec nad Černými Lesy, Kounice, Rataje, Uhříněves a Rumburk) a na Moravě Hodonín zůstaly v držení dcer knížete Jana Adama z Lichtenštejna. Z tohoto majetku prakticky Hodonín zůstal navždy ztracen jako majetková základna rodu, když ho zdědili synové princezny Marie Antonie z Lichtenštejna. Naproti tomu majetky princezny Marie Terezie z Lichtenštejna ve středních Čechách se navrátily rodu po její smrti. Proto lze předání majorátního práva brát za zcela podařené.