Knížata

Knížata

Knížata z Lichtenštejna a jejich aktivity na plumlovském panství

Plumlovské panství

Plumlovské panství koupil mladý Karel I. z Lichtenštejna v roce 1599 po věřitelích Jana z Pernštejna za 222 500 zl. Do koupě tak rozsáhlého panství šel s rozmyslem, protože to byla velká investice. Samotné panství s městečkem Plumlovem, coby správním centrem panství nabízelo potenciálnímu zájemci velké možnosti rozšíření hospodářské výroby. Na plumlovském panství se nacházela soustava rybníků a panských dvorů. Držba tak rozsáhlého panství posílila majetkovou pozici Karla z Lichtenštejna ve stavovské společnosti. Dokonce Karel I. uvažoval, že by přenesl sídlo svého rodu do Prostějova a případně i do Plumlova. A skutečně do získání vlastního knížectví roku 1614 se mu podařilo z Prostějova vybudovat svoje rezidenční město. Tato jeho snaha se projevila také na plumlovském zámku, který se dočkal v prvních dvou desetiletích velkých oprav. Předně z něho chtěl Karel I. udělat dobře opevněnou pevnost, která by mohla být využita v případě války. Stavbu zámku řídil architekt Viati, který měl dodat plumlovskému zámku lesk. Nejprve se pustil do přestaveb plumlovského zámku, které se projevily v opevňovacím systému. Bohužel zámek nikdy neodolal vojenským výpadům, což se projevilo již v roce 1619, kdy ho snadno dobyli moravští stavové a později v roce 1643 švédská vojska. Kromě vnějšího opevnění bylo započato s rekonstrukcí samotného zámku, který v roce 1586 vyhořel. Po požáru byly provedeny nejnutnější opravy, ale zámek samotný nesplňoval reprezentační funkci. Teprve až Karel I. nechal zámek nákladně spravit, aby se v něm dalo bydlet na tehdejší úrovni. Přestavěný zámek si oblíbila manželka knížete Karla I. z Lichtenštejna Anna Marie, která zde ráda pobývala a dokonce zde v roce 1625 zemřela.

zame-plumlov

12. února 1627 zemřel kníže Karel I., jenž položil zcela nové základy rodové moci, která neměla v tehdejší podunajské monarchii obdoby. Za jeden lidský život se dokázal vzedmout z pouhého „moravského šlechtice“ až do knížecích výšin. Pokračovatelem rodu se měl stát jeho teprve šestnáctiletý syn Karel Eusebius z Lichtenštejna. Za něj až do roku 1632 spravovali majetek jeho strýcové Maxmilián a Gundakar.

Ovšem na přetřes přišla ve 30. letech 17. století otázka dřívějších finančních aktivit jeho otce Karla I. ve známém mincovním konsorciu „de Witte“. Škoda způsobená císaři činností konsorcia byla odhadnuta na výši 31 000 000 zlatých. Jednotliví aktéři se snažili získané peníze urychleně investovat do pozemkového majetku. Navíc panství byla prodávána pod cenou. Souhra těchto okolností vedla v konečném důsledku k velkému majetkovému zisku na Moravě. V nejisté situaci byl Karel Eusebius až do roku 1665, kdy dostal od císaře Leopolda I. tzv. generální absolutorium. Původně komora požadovala po Karlovi Eusebiovi zaplatit částku 10 500 000 zl., kterou zpronevěřil jeho otec. Nakonec zaplatil za otcovo „mincovní podnikání“ pouze 250 000 zl. Teprve po roce 1665 mohlo být plně počítáno s moravskými statky.

Za svého života se Karel Eusebius nepustil do rozšiřování rodového majetku. K jeho nejvýznamnějším akcím patří stavba plumlovského zámku a přestavba zámku ve Valticích. Tyto stavby ještě ve spojení s vlastní reprezentací vytvořily dluh ve výši 800 000 zl., který v roce 1684 zanechal svému jedinému synovi Janu Adamu Ondřejovi.

zamekKníže Jan Adam I. se narodil v roce 1657 jako poslední dítě Karla Eusebia. Jakožto jediný dědic Karla Eusebia byl předurčen k nevšednímu úkolu – převzetí veškerého majetku karlovské větve rodu, a to jak aktiv, tak pasiv. V mladém věku vykonal kavalírskou cestu po západní Evropě. Zde viděl nové ekonomické směry, které pomáhaly zvyšovat aktivní platební bilanci západoevropských států. Jak ovšem kontrastoval tento fungující systém s tím, co bylo v habsburské monarchii. Okamžitě po návratu se pustil do organizační přestavby vlastních panství. Zdá se, že veškerá námaha začala přinášet své ovoce.

Jan Adam byl představitelem merkantilismu. Smysl pro nové ekonomické myšlení přivedl Jana Adama až k císaři, v jehož službě se stal tajným radou. Protože se ekonomická situace v habsburských zemích stávala neudržitelnou, povolal císař Leopold I. Jana Adama k těsnější spolupráci. 14. července 1698 byl jmenován prezidentem komise pro reorganizaci císařského fisku. Přišel společně s dalšími muži na východisko ze začarovaného kruhu – založit banku. Tato státní banka měla převzít veškerý státní dluh. Tím by byl stát očištěn od dluhu a ten by se ocitnul na bedrech nové instituce. Jako vhodný předobraz k vytvoření bankovního domu mohlo posloužit Lombardsko – Benátsko se svým rozvinutým tržním prostředím. A tak byla v roce 1703 založena vůbec první rakouská banka, nesoucí název Banco del Giro, jejímž prvním prezidentem byl jmenován Jan Adam I. Tato banka navázala spolupráci s ostatními bankami v Hamburku, Amsterdamu a Norimberku. Její vznik můžeme označit za pozitivní krok v umořování státního dluhu Rakouska, i když v konečném důsledku nemohlo zřízení jedné banky vyprostit Habsburky z finanční tísně. Bylo zapotřebí mnoha dalších kroků, které by situaci stabilizovaly. Jenže tato ekonomická zlepšení nepřicházela.

Jan Adam I. byl v roce 1705 jmenován komisařem pro hospodářství Uher. V tomto úřadě působil až do roku 1711. Jak je vidět, tak kníže se dovedl pohybovat ve světě „velkých peněz“. Doslova každý den jeho rukama procházely milióny zlatých. Jeho pozice na císařském dvoře byla neotřesitelná. Za své služby dostal od císaře Leopolda I. v roce 1694 řád Zlatého rouna. Z mocenského hlediska si již nemohl přát více.

V průběhu let dostal Jan Adam I. přezdívku „bohatý“. Co vedlo ke vzniku této přezdívky? Byly to finanční operace pro Habsburky ve vídeňských bankovních domech? Jistěže ne. Ona přezdívka má kořeny v osobním majetku, kterým kníže disponoval. V Dolních Rakousích se jednalo o Valticko, které držel z titulu vladaře rodu. V Čechách to byla panství Kostelec nad Černými Lesy, Uhříněves, Lanškroun, Rumburk, Kounice, Rataje a Radim. Na Moravě, která patřila vždy k hlavním oporám rodu, to byly tyto statky: Plumlov, Úsov, Lednice, Braná, Břeclav, Černá Hora, Hodonín, Moravská Třebová, Zábřeh a Šternberk.

Za vlády Jana Adama I. došlo ke koupi panství Šternberk, které bylo tehdy největším samostatně stojícím panstvím na Moravě. Získáním dalšího panství rozšířili Lichtenštejnové svoji moravskou doménu do nebývalých rozměrů. K majetku rodu stále patřila dvě slezská knížectví – Opava a Krnov. Pozemkového majetku měl tedy rod velké množství. Na všech panstvích se snažil kníže provést změny v duchu tolik oblíbeného merkantilismu. To mu mělo zabezpečit zvýšení příjmů, které opětovně investoval do dalších aktivit. Jednou z nich bylo stavitelství.

Za dobu svého života se kníže Jan Adam Ondřej pustil do řady stavebních počinů, které jsou v naší krajině patrné až do dnešní doby. K bezesporu nejpozoruhodnějším patří zámek Plumlov, který se začal stavět podle plánů Karla Eusebia. Ovšem okolnosti tomu chtěly jinak a Plumlov se nestal rezidencí rodu, kterou zůstaly i nadále Valtice, ale pouze němým svědkem knížecího rozmachu. Jan Adam vedl většinu stavebních prací, a byl to nakonec on, kdo se rozhodl po zralé úvaze zakončit stavbu do dnešní podoby. Po skončení stavby plumlovského zámku přesunul svoji pozornost na přestavby zámků v Lednici, Úsově, Lanškrouně a Šternberku. Aby toho nebylo málo, pustil se ve Vídni do stavby dvou paláců. První palác označujeme jako majorátní palác, protože měl sloužit jako hlavní vídeňské sídlo Lichtenštejnů. Stojí kousek od Hofburgu a umožňoval Janu Adamovi být panovníkovi po ruce. Druhý, zahradní palác „Rossau“ sloužil k odpočinku a oddechu v rušném hlavním městě monarchie.

Měli bychom si uvědomit, že tak rozsáhlé stavební aktivity vyžadovaly ohromné množství peněz. K výdajům ze staveb je třeba připočítat ještě koupi rozsáhlého šternberského a hodonínského panství uskutečněnou koncem 17. století. Jak vidíme, tak Jan Adam z Lichtenštejna rozvíjel své aktivity ke konci 17. století. A právě sem spadá jeho koncepce koupě tehdy malého, „bezvýznamného“ panství Schellenberg. Přesně tak se to mohlo jevit také jeho současníkům. Proč by najednou nejbohatší muž monarchie kupoval zapadlé panství, ležící až kdesi u Rýna? Jenže kníže Jan Adam byl dobře obeznámen s finanční situací zdejších hrabat z rodu Hohenems. V jeho hlavně uzrála zajímavá myšlenka, která mu nedávala spát. Musel si připravit plán, jak získat nejen panství Schellenberg, ale i sousední Vaduz. Cesta vedla přes zisk panství Schellenberg, což ho mohlo opravňovat k získání zbylého panství Vaduz. Situace hrála do karet právě Janu Adamovi, protože dosavadní majitel panství Hanibal z Hohenemsu byl značně zadlužen. Jeho věřitelé na něj vyvíjeli nátlak na vyrovnání dlužných pohledávek. Dluh v rámci panství Schellenberg a Vaduz dosahoval v roce 1692 částky 190 936 zl. 16 kr. Tato suma byla vskutku příliš vysoká, než aby mohla být pokryta z výnosů zmíněných panství.

Po smrti Karla I. připadl zámek Plumlov jeho jedinému synovi Karlovi Eusebiovi z Lichtenštejna. Toho prostředí plumlovského panství doslova fascinovalo. Navíc měl niterný vztah se svoji matkou, která na tomto zámku zemřela. Proto knížete Karla Eusebia zámek Plumlov přitahoval. Knížete zajímala alchymie, na níž vydával velké prostředky. Ke konci své pozemské cesty se rozhodl postavit pomník svojí osobě, a to stavbou nového honosného plumlovského zámku. Původně se mělo jednat o čtyřkřídlou budovu s rozsáhlým nádvořím, jenže to by se musel zbourat starý zámek, který se tyčil na skále uprostřed zamýšleného prostoru. Nakonec ke zbourání nedošlo a bylo postaveno pouze jedno křídlo zámku, které má šest pater. Náklady na stavbu zámku se vyšplhaly do astronomických výšin. Proto mladý kníže Jan Adam Ondřej záměrně snižoval otcovy představy méně kvalitním materiálem. Stavba zámku probíhala v letech 1680 až 1690. Kníže Jan Adam Ondřej strávil na zámku (na nízkém zámku) líbánky se svoji ženou Edmundou z Ditrichštejna. Bohužel ke smůle plumlovského zámku o něj na počátku 18. století přestali jevit příslušníci rodu zájem. Proto začal zámek sloužit pouze správním potřebám úředníků plumlovského panství. Zámek se tyčí nad hladinou Podhradského rybníka jako symbol knížecího rozmaru. Jednu věc ale plumlovskému zámku nemůže nikdo upřít, a to jeho dominantnost, s kterou ční vysoko nad samotné město Plumlov.

Kníže Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna

Nesporně velkou roli při nákupu panství Schellenberg (1699) a Vaduz (1712) měl kníže Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna. Ten se rozhodl koupit obě předlužená panství a rozšířit stávající majetek rodu o nová území. Proto zakoupil na Českomoravské vrchovině panství Poličku a Bystré za cenu 234 000 zl. V roce 1712 vlastně směnil oba statky s posledním držitelem z rodu hrabat z Hohenemsu Janem III. Hanibalem. Ten se dostává po tomto prodeji novým pánem na Bystré a přesídluje sem i se svojí rodinou. Právě zapadlé městečko na Českomoravské vrchovině se stává také posledním místem odpočinku hrabat z Hohenemsu.

Kníže Jan Adam z Lichtenštejna věnoval celý svůj život rozšiřování stávajícího lichtenštejnského majetku. Snažil se zajistit rodu další pozemkový majetek. Tento nově získaný majetek měl náležet k hlavním oporám rodu. Z nově koupených panství se jednalo zejména o dva velmi rozsáhlé statky Hodonín a Šternberk. Tato dvě panství měla do budoucna náležet primogenituře rodu, tedy vladaři rodu Lichtenštejnů. Do stejné kategorie mělo náležet i nově získané hrabství Vaduz spolu s Schellenberskem. Ovšem osud tomu chtěl jinak, a tak náležitě zamíchal kartami knížete Jana Adama z Lichtenštejna. Ten se musel smířit s tím, že karlovská linie rodu reprezentovaná jeho osobou vymře po meči. Jeho synové Karel Josef, František Dominik a Jan Baptista zemřeli mladí, a tudíž nemohli převzít otěže vlády na základě majorátní smlouvy. Proto musel kníže Jan Adam Ondřej zabezpečit rodovou kontinuitu. Jako vhodné pro posílení pout mezi vládnoucí (karlovskou) větví a vedlejší (gundakarovskou) se zdála sňatková politika. Ta měla upevnit pouta mezi oběma větvemi rodu. Proto se rozhodl svoje dvě dcery provdat za Lichtenštejny z vedlejší gundakarovské linie, která se měla stát zanedlouho hlavní knížecí linií rodu.

Kníže Jan Adam z Lichtenštejna se v roce 1711 musel smířit s tím, že jeho rodová linie nebude hlavní a bude muset předat vládu nad celým lichtenštejnským domem vedlejší gundakarovské linii. To se týkalo také značného rodového majetku. Takřka celý majetek přešel na gundakarovskou linii, pouze panství ve středních Čechách (Kostelec nad Černými Lesy, Kounice, Rataje, Uhříněves a Rumburk) a na Moravě Hodonín zůstaly v držení dcer knížete Jana Adama z Lichtenštejna. Z tohoto majetku prakticky Hodonín zůstal navždy ztracen jako majetková základna rodu, když ho zdědili synové princezny Marie Antonie z Lichtenštejna. Naproti tomu majetky princezny Marie Terezie z Lichtenštejna ve středních Čechách se navrátily rodu po její smrti. Proto lze předání majorátního práva brát za zcela podařené.