Zámek

Plumlovský zámek byl postaven v letech 1680 - 1690 Janem Adamem z Lichtenštejna v pořadí třetím majitelem plumlovského panství. Důvodem této stavby byla absence rezidence, odpovídající jejich bohatství a společenskému postavení. Nástupci Karla z Lichtenštejna, knížeti Karlu Eusebiovi, to příliš nevadilo, neboť se trvale zdržoval ve Valticích, ale jeho syn, podnikavý Jan Adam, se začal zabývat myšlenkou na opravu a přestavbu plumlovského hradu.

Karel Eusebius, který se dlouhá léta zajímal o architekturu, nejprve navrhoval přístavbu třetího patra hradu, ale později změnil názor a navrhl synovi stavbu nového, velkého, čtyřkřídlého zámku podle vlastního projektu. Ve svých architektonických názorech byl silně ovlivněn renesancí, zejména italským stavitelem Vignolou. Plumlovský zámek mel být podle původní projektantovy představy čtyřkřídlou stavbou v podobě čtverce s dvěma radami pokojů ve všech křídlech. Budova měla mít tři patra s bohatou fasádou, zdobenou z vnitřní i vnější strany po celé výšce volnými monolitickými sloupy, jejichž každá vrstva měla být podle klasických renesančních pravidel jiná. Stavbu zámku prováděli z převážné části němečtí řemeslníci z Olomouce, na jejichž práci dohlížel knížecí zednický mistr Ondřej Klos, povolaný z Valtic. Hrubá stavba zámecké budovy byla svěřena zednickému mistru Melcherovi z Olomouce, zhotovení sloupů nádvorní fasády a ostění oken a dveří olomouckému kameníku Václavu Schüllerovi. Na stavbě pracovali hlavně robotníci z plumlovského panství a severomoravských lichtenštejnských dominií. Pískovec pro výzdobu fasády se dovážel z lichtenštejnských lomů ze Svojanova.

V letech 1680 - 1681 dohlížel osobně na stavbu kníže Jan Adam. Trávil na Plumlově své líbánky, neboť se v únoru 1681 oženil s Ermundou, dcerou knížete Ferdinanda z Ditrichštejna. Dostal se však záhy do sporu se svým otcem Karlem Eusebiem, protože při realizaci stavby nedodržoval přesně jeho plány a dával přednost úspornějším řešením.

Místo dvou řad pokojů nechal vybudovat pouze jednu řadu, obrácenou k jihu a spojenou dlouhou chodbou, situovanou na severní straně. Zavrhl také otcův návrh vyzdobit sloupovím i vnější fasádu obrácenou k rybníku. Již v druhém roce stavby byl svojanovský pískovec nahrazován místy na fasádě cihlovým zdivem a štukou. Starý kníže, který snil o tom, že postaví nejnádhernější stavbu na Moravě, byl těmito změnami roztrpčen stejně jako nevhodností místa, na němž stavba vyrůstala. Doporučoval synovi, aby stavbu přerušil a začal znovu na protějším kostelním návrší. Mladý Jan Adam nakonec v důsledku nedorozumění s otcem opustil koncem léta 1681 se svou manželkou Plumlov a přenechal dohled nad stavbou plumlovskému hejtmanovi.

Počátkem roku 1684, když stavba dospěla už do posledního patra, zemřel její projektant Karel Eusebius z Lichtenštejna. Tím zájem o její pokračování opadl a kníže Jan Adam jí dal v polovině roku zastavit. V příštím roce byly stavební práce sice obnoveny, pokračovaly však pomalu, hlavně pro nedostatek pracovních sil. Tehdy už bylo jasné, že z původní projektantovy představy zůstane jen torzo, neboť realizace celého projektu by si vyžádala finanční náklad neúnosný i pro bohaté Lichtenštejny. V roce 1685 se stavba zastřešila a začalo se s vnitřními úpravami. Ty prováděli opět němečtí mistři z Olomouce, pouze dveře vyrobil brněnský mistr Hanuš Michl. Štuková výzdoba sálu, pokojů a chodeb byla svěřena štukatérovi italského původu Janu Baptistovi Brentanimu, usazenému v Olomouci, který s pomocníky pracoval už na hlavicích sloupu a vlysech zámecké fasády. Jednodušší štuková výzdoba schodiště byla přenechána plumlovskému zedníkovi Janu Pavlasovi. Štuková výzdoba sálu je umělecky nejcennější částí zámeckých interiérů a byla dokončena v roce 1686. Při závěrečných pracích se také uplatnil knížecí štukatér z Valtic. Koncem roku 1686 zbývala už jen malířská výzdoba stropu v prvním a druhém patře, kterou počátkem roku 1687 zadal kníže vídeňskému malíři Jiřímu Greinerovi. Jako náměty pro obrazy byly vybrány antické motivy podle Vergiliovy Aeneidy. Greiner pracoval na plumlovském zámku celý rok a namaloval tu celkem 7 nástropních fresek, 4 v prvním a 3 ve druhém patře. Malby mají dosti těžkopádnou kompozici a umělecky nedosahují kvality štukových rámu. V následujících letech pomalu končily malířské a natěračské práce, avšak v roce 1690 byly definitivně přerušeny.

Zámek zůstal neobydlen a nebyl ani vybaven žádným nábytkem. Teprve v roce 1692, když se kníže Jan Adam konečně odhodlal shlédnout dokončenou stavbu, byly narychlo zařízeny 4 pokoje, ve kterých pak Lichtenštejnové při svých řídkých a krátkých návštěvách panství přespávali. V mezipatrech sídlili panští úředníci a nejvyšší patro, namnoze ještě bez oken a dveří zůstalo nedokončeno.

V 18. století stavěla vrchnost pro rostoucí správní potřeby panství raději na místě opevnění, kterým plumlovský hrad kdysi obehnal Karel z Lichtenštejna, další přízemní správní budovy, obklopující zámecké nádvoří v podobě tzv. nízkého zámku. Když zámek v roce 1801 poškodila vichřice, při níž byla rozbita břidlicová střecha a povaleny některé sloupy fasády, uvažoval tehdejší majitel panství kníže Alois z Lichtenštejna dokonce o jeho zboření. Na doporučení plumlovských úředníků však dal strhnout pouze starý hrad, na zámecké budově byly provedeny nutné úpravy a z jednoho pokoje ve druhém patře se stala kaple, do které byl přenesen barokní mobiliář ze zbořené hradní kaple. Po roce 1850 bylo celé jedno podlaží zámku pronajato plumlovskému okresnímu soudu a bernímu úřadu. Ostatní obyvatelná podlaží sloužila jako byty úředníků. V letech 1867 - 1869 byla restaurována fasáda , z níž začaly v kusech odpadávat štukové ozdoby. V rámci první pozemkové reformy byl celý plumlovský lichtenštejnský majetek v roce 1931 zabrán a zámek přešel do vlastnictví státního pozemkového úřadu. Později jej získala správa státních vojenských lesu, která ho vlastnila až do roku 1965.

Stav zámku, opravovaného naposledy roku 1907, nebyl uspokojivý, a proto jej Vojenské lesy, n.p. , Plumlov, v letech 1964 - 1965 opravily, stáhly celou stavbu ocelovými lany a zpevnily nejvíce poškozené zdi.

Zámek má ve své konečné podobě neobvyklý vzhled, neboť jeho rozměry byly voleny se zřetelem k projektované čtyřkřídlé stavbě. Budova má celkem 6 nadzemních podlaží s dvěma patry a třemi mezipatry. Jednotlivá podlaží jsou spojována hlavním schodištěm na západní straně a točitými schody pro služebnictvo na východní straně zámku. Nádvorní fasáda spojuje vždy patro a mezipatro jednou radou volných sloupu, ukončených složitými hlavicemi, v přízemí toskánskými, ve středním patře jónskými a v nejvyšším patře kompozitními. Jednotlivá patra jsou oddělena římsami, pod kterými probíhají po celé délce budovy štukové vlysy. Okna hlavních pater jsou zdobena podokenními kuželovými balustrádami.

Od roku 1966 spravovalo zámek krajské středisko Státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. V roce 1987 se majitelem zámku stává Muzeum Prostějovska a v roce 1994 přechází do majetku Obce Plumlov, která na něm ihned zahájila nejnutnější opravy. Tyto byly ve větším měřítku zahájeny v roce 1996 a financovány byly z prostředků Ministerstva kultury ČR, v rámci programu " Záchrana architektonického bohatství " a částečného přispění města Plumlov z vlastních finančních prostředků. Do roku 2001 byla opravena střešní část zámku, vyměněny byly prohnilé krovy, trámy a laťoví. Na střeše byla vyměněna stará krytina za novou. Bylo provedeno statické zajištění zámku pomocí lan - zámek byl stáhnut lanovým systémem. Dosavadní stažení zámku lany již nebylo funkční, protože lana byla již popraskaná vinou nezakonzervování a nekvalitního provedení v letech 1964 - 65. Oba štíty zámku byly okopány a znovu zaomítány. Byly také provedeny nutné zednické práce uvnitř budovy, související se statickým zajištěním zámku. Dřevěné schody hlavního schodiště zámku byly odborně ošetřeny proti výskytu dřevomorky a škůdců. Kolaudace statických prací proběhla 18.12.2001. Další práce v roce 2001 byly zaměřeny na přízemní část budovy vysokého zámku. Byly vybourány příčné zdi, které rozdělovaly původní sály na malé místnosti, které v minulosti sloužily jako byty knížecích úředníků, po roce 1860 jako byt žalářníka patřícího k okresnímu soudu na Plumlově. V sálech byla odstraněna stará a nerovná omítka a byla nahrazena novou. V této části zámku byla dále zazděna nová okna, vrata a dveře. Bylo rovněž opraveno a zpřístupněno dvoupatrové sklepení pod vysokým zámkem, které prakticky nikdy nebylo zpřístupněno veřejnosti. KZ Plumlov zde pořádá zajímavé kulturní akce.

Město

Městečko Plumlov je položeno v kopcovitém terénu na rozhraní Drahanské vrchoviny a Hané v nadmořské výšce 290 až 340 m/m. Je střediskem rekreační oblasti "Plumlovská přehrada", vzdálené 8 km západně od okresního města Prostějova a žije v něm 2 300 stálých obyvatel. Plumlov se skládá ze 4 místních částí ( Plumlov, Soběsuky, Žárovice, Hamry ).

Historie městečka , jehož původ spadá do konce 13. století je hlavně spjata s panstvím šlechtických rodů a to pánů z Kravař, Pernštejna a Lichtenštejna.

První osídlení vzniklo v podhradí hradu, který byl vybudován kolem roku 1270 v době kolonizačního úsilí krále Přemysla Otakara II. Držitelem hradu byl nemanželský syn Přemysla Otakara II. a Anežky z Kueringu , Mikuláš, vévoda Opavský. Další kdo významě zasáhl do historie Plumlova byl rod pánů z Kravař. Už při prodeji panství Janem Lucemburským v roce 1322 Vokovi z Kravař je první zmínka o existujicím podhradí. Další zmínka je z 23. února 1347, kdy majitel panství Petr z Rožmberka, který dědil po Jindřichovi I. z Kravař, předává panství Benešovi II. z Kravař za následujících podmínek :

1. Bude-li míti pan Beneš mužských potomků, zůstanou statky u nich.

2. Kdyby měl jen ženských potomků, odvede se polovina peněz stržených za statky dědicům páně Petrovýrn

3. Kdyby pan Beneš dědiců nezanechal, připadne celý majetek po jeho smrti dědicům Petrovým

4. Pan Beneš nesmí statků ani zastaviti, ani prodati, ani darovati.

Touto smlouvou se Plumlov opět dostává do držení pánů z Kravař. Někdy v rozmezí let 1348 - 1384 je Plumlov povýšen na městečko. I když nelze vyloučit už rok 1348 a důvodem mohlo být, že byl navrácen pod správu Kravařů, anebo narození mužského dědice, což by ve svém důsledku znamenalo další držení rodem. Ale první písemná zmínka o Plumlově jako městečku je až z roku 1384, kdy pan Petr I. z Kravař prodává hrad a městečko Plumlov Erhartovi z Kunštátu, který byl zapsán do zemských desek. Protože však kupec na statek nenastoupil, zůstal nadále majetkem páně Petrovým.

Za pánů z Pernštejna nastal hospodářský rozmach městečka, který trval až do konce 16. stoleti. V roce 1555 byl postaven kostel " Nejsvětější trojice". Roku 1586 při požáru vyhořela část městečka a k roku 1590 se vztahuje první zmínka o pivovaru na Plumlově.

Dále, kdo významně zasáhl do dějin městečka, byl rod pánů z Lichtenštejna, at' už přes tři sta let trvajícím držením panství, tak monumentální stavbou zámku nad Podhradským rybníkem. Zámek podle plánů Karla Eusebia z Lichtenštejna postavil jeho syn Jan Adam Ondřej z Lichtenštejnu, který je ještě zajímavý tím, že zakoupil dvě panství, z nichž posléze vzniklo Lichtenštejnské knížectví.

Ze začátku 17. století je známé nejstarší vyobrazení pečeti městečka, a to z roku 1602. V letech 1619 a 1643 utrpělo městečko škody při dobývání hradu at' už stavovským nebo švédským vojskem. Od roku 1697 je umístěna na hřbitovní zdi kostela pamětní deska na švédský útok. Nejstarší zmínka o škole na Plumlově je už z roku 1632.

V Plumlově jsou umístěny 4 historické sochy. Nejstarší z nich je svatý Jan Nepomucký z roku 1706. Socha svatého Petra z Alcantery je nedatována, socha svatého Floriána je z roku 1749 a socha svatého Antonína je z roku 1786.

V letech 1741 - 1772 byl Plumlov třikrát vypleněn od Prusů a v roce 1763 v městečku hořelo. Roku 1772 se staví na náměstí nová škola. V roce 1804 byl přemístěn větrný mlýn, který stával u kostela. V letech 1811 - 1814 se v městečku vyrábí jeden z prvních řepných cukrů na Moravě. Při požáru části městečka v roce 1828 je zcela zničena škola a je velmi poškozen kostel. Proto se v roce 1829 začíná stavět nová škola a to u kostela. V roce 1846 je Plumlovu uděleno právo tří výročních trhů a to v úterý před ostatky, v úterý po Božím těle a v poslední úterý v září. Toto právo bylo ještě v roce 1893 rozšířeno udělením práva týdenních trhů.

V roce 1849 je zřízen okresní soud, berní úřad a další potřebné instituce a městys Plumlov se stává sídlem soudního okresu a tento přetrvává až do roku 1949 . Po zrušení okresu při územní reorganizaci Plumlov přichází i o statut městyse. V roce 1870 se ustaluje název obce na Plumlov.

Od konce 19. století jsou zakládány různé spolky. V roce 1869 je zřízena občanská záložna, roku 1879 sbor dobrovolných hasičů, 1883 společenstvo řemeslných živnostníků, 1903 je založen sokol , 1906 okrašlovací spolek, v roce 1920 legionářská jednota, 1924 orel a v roce 1932 sportovní klub. Dále se bud' ruší nebo zakládají výrobně prospěšné a služby konající podniky. V letech 1865 - 1868 se ruší parní pila a staví se vodní. V roce 1896 je zrušen provoz panského mlýna. Roku 1898 se v Plumlově zřizuje telegraf. Pivovar a palírna ukončují svou činnost v roce 1900 a elektrárna zahajuje v roce 1920 provoz v bývalém mlýně .

Z kulturních a veřejnosti prospěšných akcí stojí za zmínku vybudování parku s památníkem Svatopluka Čecha z roku 1910.

V roce 1913 je povolena měšťanská škola a v letech 1914 - 1915 se staví nová školní budova. Roku 1929 se zřizuje v Plumlově krejčovská škola. Od roku 1928 je vybudováno koupaliště v Borkách. V roce 1930 je vybudován vodovod, budova kina a překládá se státní silnice od Prostějova.

Z kulturních osobností se v Plumlově narodili : v roce 1854 spisovatelka a autorka her pro děti Vojtěška Baldesatri Plumlovská, roku 1863 spisovatel Vojtěch Vitásek, roku 1872 naivní spisovatel Václav Svoboda Plumlovský a roku 1875 profesor František Hýbl.

Co se týče dalších aktivit můžeme jmenovat vybudování nového hřbitova v roce 1950 a následné zrušení starého hřbitova. V roce 1965 je vybudován autokempink "Žralok" pro 700 osob. Roku 1967 byla vybudována samoobsluha na Tyršově náměstí. V roce 1968 byl vybudován vodovod od Kněží hory, který posílil stávající řád, jenž už kapacitně nepostačoval. V letech 1971 - 1973 probíhala stavba základní umělecké školy, 1976 - 1977 byla vybudována přístavba základní školy, 1976 - 1982 se staví mateřská škola za zdravotním střediskem. Od roku 1986 se buduje nové nákupní středisko, které bylo dokončeno v roce 1990. Je vybudováno zdravotní středisko a dáno do provozu v roce 1987. V roce 1989 je otevřena nová prodejna v Lesnické ulici, která byla stavěna v akci Z.

V letech 1993 - 1994 byla provedena dostavba školní budovy základní školy. Roku 1994 je provedena přístavba výtvarného oboru základní umělecké školy. Po převzetí zámku v roce 1994 do vlastnictví obce a jeho zpřístupnění v roce následujícím je v roce 1996 zahájena jeho oprava. V letech 1993 - 1997 byla provedena plynofikace obce. Zdravotní středisko je v roce 1997 převedeno do vlastnictví obce a také část bytového fondu vojenských lesů. Roku 1997 je prodána pila vojenských lesů do soukromého vlastnictví . V tomto roce je zrušen domov pro děti předškolního věku, který byl vybudován v padesátých letech. V letech 1997 - 1998 jsou vybudovány komplexně telekomunikační sítě v obci.

Jak je vidět, městečko se stále zvelebuje a také se rozšiřují služby pro obyvatele. Stále je ještě co zlepšit, opravit, vybudovat, aby celkový stav odpovídal nejen statutu města a potřebám svých obyvatel, ale i potřebám turistického ruchu, rekreační oblasti a středisku okolních obcí.

V datech

Pověsti

O smutné Černé paní

Už její předlouhé jméno María Maximiliana Manrique de Lara Mendoza y Briceňo napovídá, že musela být vznešeného rodu. Byla. Proto si ji za dvorní dámu vybrala budoucí císařovna Marie, španělská infantka, manželka Maxmiliána II. Právě na španělském královském dvoře se María Maximiliana jednou setkala se svým osudem zdaleka - českým šlechticem Vratislavem II. z Pernštejna. Měl přídomek Nádherný, byl rytířem řádu Zlatého rouna (jako první z Čechů) a od jinošského věku společníkem budoucího císaře Maxmiliána II. A sjezdil s ním celou Evropu. Vypracoval se na zdatného diplomata a politika. Když s Maxmiliánem pobýval čtyři roky ve Španělsku na dvoře krále Filipa II., nenaučil se Vratislav jen španělsky. Našel si i nevěstu - právě onu šlechtičnu a dvorní dámu se vznešeným jménem. Vzali se ve Vidni roku 1555.

Autor: Šárka Bayerová

O zkáze plumlovského hradu

V dávných dobách žil na Plumlově statný a sličný rytíř, kterému při narození sudičky přisoudily velkou válečnickou moc a nezranitelnost. Žádná zbraň mimo praku mu nemohla ublížit. V dospělosti byl oslavovaným válečníkem a jeho úspěchy mu vynesly slávu po celém kraji. Ale v manželství rytíř nebyl šťasten. Měl ženu hrdou a sobeckou, která svými výbuchy hněvu vnášela do jeho života neklid. Není tedy divu, že rytíř často unikal do podhradí, kde se mu volně dýchalo. Při jedné své vyjížďce spatřil v kovárně dívčinu sličnou a veselou, do které se na první pohled zamiloval a také ona tento cit opětovala. Je samozřejmé, že se o této lásce brzy dozvěděla rytířova žena a přísahala svému muži pomstu. Jak mu ale ublížit, když byl téměř nezranitelný? V té době se vrátil z vojny dívčin bratr, který byl vynikající prakéř. K tomu se rytířova žena vypravila s výzvou, aby ztrestal hanbu své sestry. Za několik dnů se rytíř díval z hradu směrem k vesnici a dívčin bratr, který byl ukrytý na úpatí skály, jej zasáhl kamenem ze svého praku přímo do čela. Rytíř padl mrtev k zemi. Když se dívka dozvěděla o jeho smrti, vyřkla kletbu nad hradem na skále. Podle ní se měl každý rok odtrhnout z hradu kámen, až by se celý hrad rozpadl v sutiny.

Krutý purkrabí

Při stavbě plumlovského zámku bylo potřeba hodně pracovních sil. Purkrabí, který měl na ně dohlížet, byl velmi nelidský a pomalu by z lidí sedřel kůži. Museli nosit do kopce na svých zádech těžké balvany, aby se podle pana purkrabího ušetřili koně a i jiné krutosti si na poddané vymýšlel. Proto také spousta lidí při stavbě vyčerpáním zemřela. Není tedy divu, že purkrabí byl proklínán a bylo mu přáno, aby nikdy nedošel pokoje. Když purkrabí zemřel, začaly se dít divné věci. Na silnici k zámku se zjevoval povoz, tažený ohnivými oři. Projížděl i jinými silnicemi okresu. Lidé jej vídali i na Drahansku a kdo ho viděl , tvrdil, že v kočáře seděl pan purkrabí a spěchal na kontrolu stavby zámku. Protože zámek nebyl nikdy dostavěn podle původního záměru, je možné, že kočár s purkrabím potkáte na svých cestách i dnes.

Zkamenělá paní

O tom, jak vznikl přídomek pánů z Kravař

zdroj: IvoR 08/2006 Podle knihy Tajnosti Moravských hradů a zámků 1.díl-J.Bauer2004

Knížata

Knížata z Lichtenštejna a jejich aktivity na plumlovském panství

Plumlovské panství koupil mladý Karel I. z Lichtenštejna v roce 1599 po věřitelích Jana z Pernštejna za 222 500 zl. Do koupě tak rozsáhlého panství šel s rozmyslem, protože to byla velká investice. Samotné panství s městečkem Plumlovem, coby správním centrem panství nabízelo potenciálnímu zájemci velké možnosti rozšíření hospodářské výroby. Na plumlovském panství se nacházela soustava rybníků a panských dvorů. Držba tak rozsáhlého panství posílila majetkovou pozici Karla z Lichtenštejna ve stavovské společnosti. Dokonce Karel I. uvažoval, že by přenesl sídlo svého rodu do Prostějova a případně i do Plumlova. A skutečně do získání vlastního knížectví roku 1614 se mu podařilo z Prostějova vybudovat svoje rezidenční město. Tato jeho snaha se projevila také na plumlovském zámku, který se dočkal v prvních dvou desetiletích velkých oprav. Předně z něho chtěl Karel I. udělat dobře opevněnou pevnost, která by mohla být využita v případě války. Stavbu zámku řídil architekt Viati, který měl dodat plumlovskému zámku lesk. Nejprve se pustil do přestaveb plumlovského zámku, které se projevily v opevňovacím systému. Bohužel zámek nikdy neodolal vojenským výpadům, což se projevilo již v roce 1619, kdy ho snadno dobyli moravští stavové a později v roce 1643 švédská vojska. Kromě vnějšího opevnění bylo započato s rekonstrukcí samotného zámku, který v roce 1586 vyhořel. Po požáru byly provedeny nejnutnější opravy, ale zámek samotný nesplňoval reprezentační funkci. Teprve až Karel I. nechal zámek nákladně spravit, aby se v něm dalo bydlet na tehdejší úrovni. Přestavěný zámek si oblíbila manželka knížete Karla I. z Lichtenštejna Anna Marie, která zde ráda pobývala a dokonce zde v roce 1625 zemřela.

12. února 1627 zemřel kníže Karel I., jenž položil zcela nové základy rodové moci, která neměla v tehdejší podunajské monarchii obdoby. Za jeden lidský život se dokázal vzedmout z pouhého „moravského šlechtice“ až do knížecích výšin. Pokračovatelem rodu se měl stát jeho teprve šestnáctiletý syn Karel Eusebius z Lichtenštejna. Za něj až do roku 1632 spravovali majetek jeho strýcové Maxmilián a Gundakar.

Ovšem na přetřes přišla ve 30. letech 17. století otázka dřívějších finančních aktivit jeho otce Karla I. ve známém mincovním konsorciu „de Witte“. Škoda způsobená císaři činností konsorcia byla odhadnuta na výši 31 000 000 zlatých. Jednotliví aktéři se snažili získané peníze urychleně investovat do pozemkového majetku. Navíc panství byla prodávána pod cenou. Souhra těchto okolností vedla v konečném důsledku k velkému majetkovému zisku na Moravě. V nejisté situaci byl Karel Eusebius až do roku 1665, kdy dostal od císaře Leopolda I. tzv. generální absolutorium. Původně komora požadovala po Karlovi Eusebiovi zaplatit částku 10 500 000 zl., kterou zpronevěřil jeho otec. Nakonec zaplatil za otcovo „mincovní podnikání“ pouze 250 000 zl. Teprve po roce 1665 mohlo být plně počítáno s moravskými statky.

Za svého života se Karel Eusebius nepustil do rozšiřování rodového majetku. K jeho nejvýznamnějším akcím patří stavba plumlovského zámku a přestavba zámku ve Valticích. Tyto stavby ještě ve spojení s vlastní reprezentací vytvořily dluh ve výši 800 000 zl., který v roce 1684 zanechal svému jedinému synovi Janu Adamu Ondřejovi.

Kníže Jan Adam I. se narodil v roce 1657 jako poslední dítě Karla Eusebia. Jakožto jediný dědic Karla Eusebia byl předurčen k nevšednímu úkolu – převzetí veškerého majetku karlovské větve rodu, a to jak aktiv, tak pasiv. V mladém věku vykonal kavalírskou cestu po západní Evropě. Zde viděl nové ekonomické směry, které pomáhaly zvyšovat aktivní platební bilanci západoevropských států. Jak ovšem kontrastoval tento fungující systém s tím, co bylo v habsburské monarchii. Okamžitě po návratu se pustil do organizační přestavby vlastních panství. Zdá se, že veškerá námaha začala přinášet své ovoce.

Jan Adam byl představitelem merkantilismu. Smysl pro nové ekonomické myšlení přivedl Jana Adama až k císaři, v jehož službě se stal tajným radou. Protože se ekonomická situace v habsburských zemích stávala neudržitelnou, povolal císař Leopold I. Jana Adama k těsnější spolupráci. 14. července 1698 byl jmenován prezidentem komise pro reorganizaci císařského fisku. Přišel společně s dalšími muži na východisko ze začarovaného kruhu – založit banku. Tato státní banka měla převzít veškerý státní dluh. Tím by byl stát očištěn od dluhu a ten by se ocitnul na bedrech nové instituce. Jako vhodný předobraz k vytvoření bankovního domu mohlo posloužit Lombardsko – Benátsko se svým rozvinutým tržním prostředím. A tak byla v roce 1703 založena vůbec první rakouská banka, nesoucí název Banco del Giro, jejímž prvním prezidentem byl jmenován Jan Adam I. Tato banka navázala spolupráci s ostatními bankami v Hamburku, Amsterdamu a Norimberku. Její vznik můžeme označit za pozitivní krok v umořování státního dluhu Rakouska, i když v konečném důsledku nemohlo zřízení jedné banky vyprostit Habsburky z finanční tísně. Bylo zapotřebí mnoha dalších kroků, které by situaci stabilizovaly. Jenže tato ekonomická zlepšení nepřicházela.

Jan Adam I. byl v roce 1705 jmenován komisařem pro hospodářství Uher. V tomto úřadě působil až do roku 1711. Jak je vidět, tak kníže se dovedl pohybovat ve světě „velkých peněz“. Doslova každý den jeho rukama procházely milióny zlatých. Jeho pozice na císařském dvoře byla neotřesitelná. Za své služby dostal od císaře Leopolda I. v roce 1694 řád Zlatého rouna. Z mocenského hlediska si již nemohl přát více.

V průběhu let dostal Jan Adam I. přezdívku „bohatý“. Co vedlo ke vzniku této přezdívky? Byly to finanční operace pro Habsburky ve vídeňských bankovních domech? Jistěže ne. Ona přezdívka má kořeny v osobním majetku, kterým kníže disponoval. V Dolních Rakousích se jednalo o Valticko, které držel z titulu vladaře rodu. V Čechách to byla panství Kostelec nad Černými Lesy, Uhříněves, Lanškroun, Rumburk, Kounice, Rataje a Radim. Na Moravě, která patřila vždy k hlavním oporám rodu, to byly tyto statky: Plumlov, Úsov, Lednice, Braná, Břeclav, Černá Hora, Hodonín, Moravská Třebová, Zábřeh a Šternberk.

Za vlády Jana Adama I. došlo ke koupi panství Šternberk, které bylo tehdy největším samostatně stojícím panstvím na Moravě. Získáním dalšího panství rozšířili Lichtenštejnové svoji moravskou doménu do nebývalých rozměrů. K majetku rodu stále patřila dvě slezská knížectví – Opava a Krnov. Pozemkového majetku měl tedy rod velké množství. Na všech panstvích se snažil kníže provést změny v duchu tolik oblíbeného merkantilismu. To mu mělo zabezpečit zvýšení příjmů, které opětovně investoval do dalších aktivit. Jednou z nich bylo stavitelství.

Za dobu svého života se kníže Jan Adam Ondřej pustil do řady stavebních počinů, které jsou v naší krajině patrné až do dnešní doby. K bezesporu nejpozoruhodnějším patří zámek Plumlov, který se začal stavět podle plánů Karla Eusebia. Ovšem okolnosti tomu chtěly jinak a Plumlov se nestal rezidencí rodu, kterou zůstaly i nadále Valtice, ale pouze němým svědkem knížecího rozmachu. Jan Adam vedl většinu stavebních prací, a byl to nakonec on, kdo se rozhodl po zralé úvaze zakončit stavbu do dnešní podoby. Po skončení stavby plumlovského zámku přesunul svoji pozornost na přestavby zámků v Lednici, Úsově, Lanškrouně a Šternberku. Aby toho nebylo málo, pustil se ve Vídni do stavby dvou paláců. První palác označujeme jako majorátní palác, protože měl sloužit jako hlavní vídeňské sídlo Lichtenštejnů. Stojí kousek od Hofburgu a umožňoval Janu Adamovi být panovníkovi po ruce. Druhý, zahradní palác „Rossau“ sloužil k odpočinku a oddechu v rušném hlavním městě monarchie.

Měli bychom si uvědomit, že tak rozsáhlé stavební aktivity vyžadovaly ohromné množství peněz. K výdajům ze staveb je třeba připočítat ještě koupi rozsáhlého šternberského a hodonínského panství uskutečněnou koncem 17. století. Jak vidíme, tak Jan Adam z Lichtenštejna rozvíjel své aktivity ke konci 17. století. A právě sem spadá jeho koncepce koupě tehdy malého, „bezvýznamného“ panství Schellenberg. Přesně tak se to mohlo jevit také jeho současníkům. Proč by najednou nejbohatší muž monarchie kupoval zapadlé panství, ležící až kdesi u Rýna? Jenže kníže Jan Adam byl dobře obeznámen s finanční situací zdejších hrabat z rodu Hohenems. V jeho hlavně uzrála zajímavá myšlenka, která mu nedávala spát. Musel si připravit plán, jak získat nejen panství Schellenberg, ale i sousední Vaduz. Cesta vedla přes zisk panství Schellenberg, což ho mohlo opravňovat k získání zbylého panství Vaduz. Situace hrála do karet právě Janu Adamovi, protože dosavadní majitel panství Hanibal z Hohenemsu byl značně zadlužen. Jeho věřitelé na něj vyvíjeli nátlak na vyrovnání dlužných pohledávek. Dluh v rámci panství Schellenberg a Vaduz dosahoval v roce 1692 částky 190 936 zl. 16 kr. Tato suma byla vskutku příliš vysoká, než aby mohla být pokryta z výnosů zmíněných panství.

Po smrti Karla I. připadl zámek Plumlov jeho jedinému synovi Karlovi Eusebiovi z Lichtenštejna. Toho prostředí plumlovského panství doslova fascinovalo. Navíc měl niterný vztah se svoji matkou, která na tomto zámku zemřela. Proto knížete Karla Eusebia zámek Plumlov přitahoval. Knížete zajímala alchymie, na níž vydával velké prostředky. Ke konci své pozemské cesty se rozhodl postavit pomník svojí osobě, a to stavbou nového honosného plumlovského zámku. Původně se mělo jednat o čtyřkřídlou budovu s rozsáhlým nádvořím, jenže to by se musel zbourat starý zámek, který se tyčil na skále uprostřed zamýšleného prostoru. Nakonec ke zbourání nedošlo a bylo postaveno pouze jedno křídlo zámku, které má šest pater. Náklady na stavbu zámku se vyšplhaly do astronomických výšin. Proto mladý kníže Jan Adam Ondřej záměrně snižoval otcovy představy méně kvalitním materiálem. Stavba zámku probíhala v letech 1680 až 1690. Kníže Jan Adam Ondřej strávil na zámku (na nízkém zámku) líbánky se svoji ženou Edmundou z Ditrichštejna. Bohužel ke smůle plumlovského zámku o něj na počátku 18. století přestali jevit příslušníci rodu zájem. Proto začal zámek sloužit pouze správním potřebám úředníků plumlovského panství. Zámek se tyčí nad hladinou Podhradského rybníka jako symbol knížecího rozmaru. Jednu věc ale plumlovskému zámku nemůže nikdo upřít, a to jeho dominantnost, s kterou ční vysoko nad samotné město Plumlov.

Kníže Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna

Nesporně velkou roli při nákupu panství Schellenberg (1699) a Vaduz (1712) měl kníže Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna. Ten se rozhodl koupit obě předlužená panství a rozšířit stávající majetek rodu o nová území. Proto zakoupil na Českomoravské vrchovině panství Poličku a Bystré za cenu 234 000 zl. V roce 1712 vlastně směnil oba statky s posledním držitelem z rodu hrabat z Hohenemsu Janem III. Hanibalem. Ten se dostává po tomto prodeji novým pánem na Bystré a přesídluje sem i se svojí rodinou. Právě zapadlé městečko na Českomoravské vrchovině se stává také posledním místem odpočinku hrabat z Hohenemsu.

Kníže Jan Adam z Lichtenštejna věnoval celý svůj život rozšiřování stávajícího lichtenštejnského majetku. Snažil se zajistit rodu další pozemkový majetek. Tento nově získaný majetek měl náležet k hlavním oporám rodu. Z nově koupených panství se jednalo zejména o dva velmi rozsáhlé statky Hodonín a Šternberk. Tato dvě panství měla do budoucna náležet primogenituře rodu, tedy vladaři rodu Lichtenštejnů. Do stejné kategorie mělo náležet i nově získané hrabství Vaduz spolu s Schellenberskem. Ovšem osud tomu chtěl jinak, a tak náležitě zamíchal kartami knížete Jana Adama z Lichtenštejna. Ten se musel smířit s tím, že karlovská linie rodu reprezentovaná jeho osobou vymře po meči. Jeho synové Karel Josef, František Dominik a Jan Baptista zemřeli mladí, a tudíž nemohli převzít otěže vlády na základě majorátní smlouvy. Proto musel kníže Jan Adam Ondřej zabezpečit rodovou kontinuitu. Jako vhodné pro posílení pout mezi vládnoucí (karlovskou) větví a vedlejší (gundakarovskou) se zdála sňatková politika. Ta měla upevnit pouta mezi oběma větvemi rodu. Proto se rozhodl svoje dvě dcery provdat za Lichtenštejny z vedlejší gundakarovské linie, která se měla stát zanedlouho hlavní knížecí linií rodu.

Kníže Jan Adam z Lichtenštejna se v roce 1711 musel smířit s tím, že jeho rodová linie nebude hlavní a bude muset předat vládu nad celým lichtenštejnským domem vedlejší gundakarovské linii. To se týkalo také značného rodového majetku. Takřka celý majetek přešel na gundakarovskou linii, pouze panství ve středních Čechách (Kostelec nad Černými Lesy, Kounice, Rataje, Uhříněves a Rumburk) a na Moravě Hodonín zůstaly v držení dcer knížete Jana Adama z Lichtenštejna. Z tohoto majetku prakticky Hodonín zůstal navždy ztracen jako majetková základna rodu, když ho zdědili synové princezny Marie Antonie z Lichtenštejna. Naproti tomu majetky princezny Marie Terezie z Lichtenštejna ve středních Čechách se navrátily rodu po její smrti. Proto lze předání majorátního práva brát za zcela podařené.